REHABILITACE FAŠISMU

Autor: Ladislav Malý

Vzedmutá vlna občanského odporu proti vládnímu covid apartheidu s sebou taky nese různá hesla provolávaná od lídrů protestujících občanů. Tu a tam bylo možno slyšet přirovnání vládních opatření k fašismu, zazněla dokonce hesla jako covid-fašismus apod. Tím lídři chtějí veřejnosti říct, že fašismus je cosi hluboce špatného, krvavého, pro lidi a jejich život nepříjemného, odsouzeníhodného, a lidé to taky tak chápou. Je to ale falešné sdělení.

Kde se ale vzala ona krvavá nálepka fašismu, který si rozhodně nezaslouží takové nebo podobné přirovnání?

Začalo to už koncem třicátých let, kdy ve Španělsku byla generalissimem Frankem potlačena krvavá revoluce levicových liberálů, stalinských komunistů, Trockistů, marxistických bojůvek a anarchistů, jež vedli boj ve jménu demokracie proti vlastnímu, katolicky věřícímu lidu. Kromě toho, že zašantročili státní zlatý poklad Španělska nesmírné hodnoty (odvezen do SSSR), vyvražďovali kláštery, kněze, ničili kulturu a tradice Španělska, jejich cílem bylo ze Španělska udělat sovětskou republiku. Po zásluze byli potrestáni. A protože sionisté měli a mají v rukou zejména relevantní světová média, tehdy tisk a film, okamžitě spustili nenávistnou kampaň proti „krvavému fašistickému“ Frankovi a jeho režimu, který dal ťafku bolševikům. V tehdejším Československu levicoví intelektuálové měli velký smutek…

Zajímavý je citát z knihy T. Broda: ,,… vítězství generála Franka bylo – na rozdíl od případného triumfu komunistických sil – příznivější alternativou válečného výsledku, neboť zabránilo mnohem ukrutnějším represáliím, nežli byly odvety frankistů, vyloučilo německou okupaci země, umožnilo volný průchod do bezpečí mnoha evropským uprchlíkům, a především zachránilo spojencům veledůležitý Gibraltar, jejž Franco odmítl Hitlerovi vydat.“

(T. Brod, Ještě že člověk neví, co ho čeká, Praha, 2007)

Avšak teprve Stalin se stal strůjcem falešné pomluvy fašismu. V červnu roku 1941, když nacisté napadli Sovětský svaz, vůdce ruských bolševiků, Stalin, byl šokován. Až za deset dní po vpádu do země pronesl projev, v němž nacisty označil – úmyslně falešně - za fašisty a Německo za fašistickou zemi, - „a je třeba německé fašisty bít hlava nehlava“. Proč tato falešná nálepka na politický systém, který po celou dobu války byl indiferentní válečnému evropskému konfliktu? A navíc si připomeňme, že když německý Wehrmacht před rokem bojoval ve Francii, tak podle sovětské propagandy to byli němečtí dělníci oblečení do uniforem…

Inu, je to prosté… Německá třetí říše pod vedením vůdce A. Hitlera budovala socialismus; Německo bylo v té době socialistickou velmocí, pravda, ne socialismus na marxistickém filosofickém základu, ale zcela jistě na materialistické a rasově darwinistické filosofii s příměsí pohanské starogermánské mytologie. Sovětský svaz byl rovněž socialistickou velmocí, ovšem na podkladě marxistické a leninské filosofie, materialismu a darwinismu projevující se v třídním boji pracujících mas. V okamžiku napadení soudruh Stalin stál před zásadním dilematem: Jak svým mužikům vysvětlit, do nichž se dvacet let horem i dolem pere marx-leninismus a tvrdí se, že Sovětský svaz je jedná socialistická velmoc, že jsme napadeni také socialistickou velmocí? Kdyby totiž Stalin přiznal, že SSSR napadli němečtí socialisté, že se dvě socialistické velmoci do sebe zakously -, jak by asi ruští lidé, kteří měli umírat za socialismus a Stalina, jak by asi reagovali? Neviděli by v německých okupantech dělníky zrovna takoví, jací jsou oni sami -, a proti nimž že mají střílet? To by dobré nebylo…Proč jim dávat nějaké složité a pro ně zmatené vysvětlení? Proto narychlo Stalin přišel s názvem – fašismus. Na fašismus nahrnul všechnu hrůzu, špínu a krev, co jen ruský lid musí vytrpět, než zvítězí na „fašismem“. A tak od tohoto okamžiku mladí Rusové proklínali „germanskoje fašisty“ a umírali ve jménu Velkého Stalina…

A okamžitě se světový levicový tisk v čtyřicátých letech, teď už i film a rozhlas, začal papouškovat stalinskou nálepku, čímž dal najevo, že je řízený moskevskou Kominternou. A jak známo, pomluvy mezi lidem drží jak „židovská víra“, tak s touto krvavou nálepkou se setkáváme dodnes.

Byl fašismus opravdu tak krvavý, jak nám ho sionisté a bolševici prezentují? A co to vlastně je ten fašismus?

Poté, co se sionistům a zednářům po 1. světové válce podařilo zlikvidovat v Evropě monarchie a pořádně zatřást trůnem ve Vatikánu, konzervativní a křesťanští intelektuálové v Evropských zemích si uvědomili, že hrozí nebezpečí z bolševické revoluce, že hrozí zničení evropské civilizace. Odmítali marxismus, rovněž odmítali i vykořisťovatelský kapitalismus ovládaný cizími, vesměs židovskými vlastníky. Pomalu se vytvářel sociopolitický systém filosoficky založený na křesťanství, národu a jeho tradici a kultuře, s autoritativním, leckde vůdcovským principem. Současně se vytvářela korporativní (cechová, stavovská) mocenská struktura státního zřízení, bez zbytečných politických stran. Ekonomika státu musí sloužit kolektivnímu prospěchu, bez toho, aby zisky šly do kapes cizím jednotlivcům.

O Itálii můžeme hovořit jako o zemi, kde se poprvé podařilo uskutečnit sociopolitický systém, nejlépe vyhovující tehdejší – ale i dnešní - moderní době, v němž si lidé skutečně vládnou sami skrze své profesní stavy. Italsky fascimo, svazek – značí paritní strukturu profesních stavů ve společnosti. Odtud také „české“ slovo fascikl, např. fascikl dokumentů apod. Pro zajímavost: i v naší mytologii hraje svou roli svazek prutů Svatoplukových…

Do čela politického hnutí se v Itálii postavil Benito Mussolini a v roce 1922 a svým legendárním pochodem na Řím získal celou Itálii. V Itálii bylo ve 20. letech zavedeno povinné pojištění proti nehodám, nemocem, stáří, opatření proti malárii a tuberkulóze a stipendia pro děti, minimální mzda, placená dovolená atp. Fašistům v Itálii se podařilo to, co nikomu jinému před nimi, ani po nich – zničit mafii. Ve všech zemích, kde vládly podobné politické systémy, klesla na minimum kriminalita. Mussoliniho stavovský stát se začal rozvíjet během velké hospodářské krize, začala grandiózní výstavba autostrád, sociálních bytů apod. V třicátých letech minulého století mělo u prostých pracujících lidí v Evropě slovo fašismus konotaci něčeho pokrokového, vyjadřující skvělou budoucnost, za co je třeba bojovat, neboť je to štěstí národa.

Podobný sociopolitický systém ustavil ve Španělsku famózní generalissimus Francisco Franco Bahamonde, v Portugalsku neméně famózní A. Salazar založil tzv. Nový stát.

Tehdy celá kontinentální Evropa – kromě Německa a Československa – pochopila, že konzervativní hnutí z Itálie je třeba napodobit, že je to cesta k sociální spravedlivosti a svobodě národů.

V Maďarsku vznikl konzervativní politický systém, tzv. vláda národní jednoty, vedená admirálem Miklosem Hortym.

V Rakousku v roce 1933 autoritativní režim, jehož představitelem byl Engelbert Dollfuss; poté co byl zavražděn pangermánskými fanatiky, vládu převzal Kurt A. Schuschingg.

První svobodný Slovenský stát za vedení Mons. J. Tisa svým konzervativismem nejlépe vyhovoval věřícímu slovenskému národu. Po válce byl J. Tiso, katolický kněz, rozhodnutím Beneše popraven. Právem můžeme hovořit o J. Tisovi jako o slovenském mučedníku.

Podobné režimy vznikaly v Chorvatsku, v Řecku, v Polsku.

Ve výčtu fašistických hnutí a skupin nesmím zapomenout i na země, v nichž hnutí nemělo tolik sil a přesvědčovacích argumentů, aby ve svých zemích získalo většinu, např. hnutí Rex v Belgii nebo Vlajka v Česku a jinde. Schválně píšu Česku, neboť na Slovensku byla jiná politická situace.

Ve všech zemích ovládaných fašisty, kromě Slovenska, se po dobu 2. světové války dívali na Židy jako na své občany, neexistovaly proti nim žádné represe, dokonce ani v takové míře, jaké dneska uvalují vlády na své neočkované občany. Slovensko, po zjištění neblahých skutečností, jež se s Židy ze Slovenska v deportačních táborech dějí, záhy přestalo s deportacemi Židů.

Československo bylo jediný stát vytvořený zednáři a sionisty, v němž existovala tzv. demokracie od r. 1918 až do jejího konce v roce 1939. Zednáři voluntaristicky řízený československý politický systém si zachoval tak dlouho svou existenci zřejmě také pro to, že zednáři k tomu měli příhodný lidský materiál; od samého počátku obrození českého národa v 19. století iniciativu převzali zednáři a ti se svou činností postarali o to, aby národ postupně zbavovali víry v Boha. A bez víry v transcendentálního Boha je člověk, i národ, tvárná hmota. To platilo včera a platí i dnes.

Je tedy fašismus tak krvavý, jak ho označuje sionistická a zednářská propaganda a spolu s nimi levicoví liberálové? Historické skutečnosti nám říkají, že nikoliv, že je to falešná nálepka levičáků na všechno, co jim politicky nevyhovuje. Po 2. světové válce v sověty ovládaném bloku východoevropských zemí byl samozřejmostí ekvivalent: fašismus = krvavá sekera.

Ale i na Západě, kde válku vyhráli sionisté, nikoho nepřekvapovalo nadávání na fašismus; navíc zejména ve školách docházelo a dochází k falšování a k diskreditaci historie, což je trestuhodné vzhledem k duchovnímu rozvoji mládeže; mládeži se představuje fašismus jako odnož nacismu, takže dneska už za osmdesát let vlády sionistů a vymývání mozku lidem, se běžnému občanu v myšlenkách oba systémy slévají do jakési krvavé beztvaré hmoty.

Odmítněme to! Dívejme se na historii pohledem z pravdivého úhlu, nenechejme se balamutit všeho znalými levicovými intelektuály, odmítněme krvavou konotaci fašismu a dejme fašismu jeho pravou tvář, jakou zasluhuje.

V Praze, 17. 1. 2022, www. narodnisjednoceni.cz