Nejasnosti kolem deníku Anny Frankové

Oficiální příběh židovské dívky Anne Frank, která si psala deník během ukrývání se před nacisty, je dobře znám. Kniha je více méně povinnou četbou pro žáky po celé Evropě. Dívku a její rodinu podle oficiální verze udal nacistům pravděpodobně „neznámý člověk“ (podle indicií někdo ze zaměstnanců dílny), za kterou měli vybudovaný úkryt. Nicméně oficiálně na nikoho nebylo ukázáno prstem, ale mělo se se za to, že to byl nějaký holandský goj.

Jenže před časem se zformovala skupina historiků a bývalých vyšetřovatelů (jeden dokonce z FBI), kteří se pokusili udavače najít. To vše za použití nejmodernějších vyšetřovacích metod. Výsledkem 6. leté práce byla kniha s názvem The Betrayal of Anne Frank (zrada Anne Frank) autorky R. Sullivan jako velmi pravděpodobný udavač z výzkumu vyšel jistý židovský notář Arnold van den Bergh, který byl členem židovské správy pracující pro nacisty. Jeho motivací měla být snaha zavděčit se nacistům a zachránit vlastní rodinu (dotyčný skutečně válku přežil a zemřel v roce 1950). Dotyčný dokonce udal hned několik židovských rodin, které se ukrývaly po různých domech. Členové historického badatelského týmu dokonce vyjádřili hypotézu, že o tom otec Anne Frank věděl (kdo rodinu udal) a po válce o tom z neznámých důvodů mlčel (prý se snad bál rozvoje antisemitismu).

To okamžitě vyvolalo povyk mezi židovskými aktivisty a „jejich“ historiky. Prý je to pamflet a blábol. Vydavatel Ambo Anthos se raději preventivně omluvil a stáhl knihu z tisku, jak se v těchto případech očekává. M. Kantor, prezident evropských židovských organizací, rovnou požaduje stažení knihy z prodeje, tedy de facto její zákaz prodeje. Vždyť zpochybňovat oficiální verze holocaustu a podpůrných historek se přece nesmí. Řada zemí to dokonce dala do trestního zákona (například v ČR to byl první zákon omezující svobodu slova tehdy iniciovaný dvěma politiky židovského původu z ODS M. Bendou (Afterduft) a J. Payne). Prý se jedná o slátaninu atd. Problém je, že žádné proti důkazy kritici této hypotézy jako obvykle nepřinesli.

Ono se totiž k dojemné historce o utrpení židovské dívky za holocaustu nějak nehodí, že její rodinu udal židovský notář navíc z nízkých osobních pohnutek pohnutek.

Autoři knihy jsou agresivní kritikou ze strany židovských organizací překvapeni. „Vždyť jde jen o snahu o pravdivé popsání minulosti, proto jsme se snažili o poctivou „policejní“ práci„, diví se.

Není to první historická kontroverze kolem deníku A. Frank. Ten byl napsán kuličkovým perem, které ale bylo vynalezeno až po druhé světové válce. Proto se řada nezávislých historiků ptala, jak je to možné. Tehdy se celá záležitost odvedla zkušeně do ztracena… s argumentem „přece nebudeme při takové tragédii 6. mil obětí židovského obětí bazírovat na takových detailech“.

Mnozí tvrdí, že právě proto byly přijaty ony zákony zakazující zpochybňování oficiální verze holocaustu a kritiku Židů obecně. Přitom, pokud jsou tyhle události přece historicky prokazatelně zdokumentovány, tak proč zrovna zde je svobodná debata zakázána? Zakazuje snad někdo debatu o počtu ruských obětí během 20. století? Nebo o genocidě Arménů, nebo čínských vesničanů za „velkého skoku“?! Nezakazuje! Vždyť podobné zákazy jsou urážkou všech židovských obětí 2. světové války!