JAK UKRAJINŠTÍ NACIONALISTÉ ZABÍJELI ČECHY

Autor: Valentin Lesnik

Po celý červenec si Polsko připomíná oběti volyňského masakru v roce 1943, kdy se gangy ukrajinských nacionalistů vypořádávaly s více než 100 000 Poláků. Ačkoli Poláci byli zabíjeni jak v Haliči, tak v karpatských provinciích, nejmohutnější popravy se konaly ve Volyni. Proto byla tato tragédie pojmenována Volyňská.

Masakr vyvrcholil 11. července. V tento den zaútočily banderovské gangy UPA na sto polských vesnic a farem najednou a zabíjely všechny v řadě – děti, ženy, staré lidi. Krvavá orgie trvala sedm dní, od té doby se 11. – 18. července v Polsku nazývá Krvavý týden. Vraždy a represivní akce pokračovaly až do příchodu Rudé armády, před kterou se gangy UPA stahovaly na západ.

Málokdo ví, že byli zmasakrováni i volyňští Češi.

Co se týká Poláků, tak s nimi si ukrajinští nacionalisté údajně vyřizovali vlastní účet, ale skutečnost vyhlazování Čechů, zcela vyvrací výmysl kyjevských propagandistů o obranné povaze akcí UPA.

Pokud se UPA, jak tvrdí nacionalističtí ukrajinští historici, pomstila Polákům za útlak ukrajinského obyvatelstva, tak proč se pomstila Čechům, kteří pro ukrajinské nacionalistické hnutí nepředstavovali žádnou hrozbu? Na rozdíl od Poláků, těch bylo na Volyni a v Haliči stovky tisíc, Čechů bylo jen 40 tisíc. Na rozdíl od Polska československý stát neuplatňoval nároky na Volyň a Halič, neposílal tam osadníky a neměl nic společného s místním ukrajinským obyvatelstvem.

Misantropický charakter ukrajinského nacionalismu spočívá ve skutečnosti, že jeho stoupenci jsou připraveni zabíjet osoby jakékoli národnosti kvůli myšlence rasové čistoty ukrajinského národa.

Po útěku před nedostatkem půdy se čeští poddaní Rakouska-Uherska s povolením orgánů Ruské říše usadili v letech 1820-1900 na Volyni. V roce 1867 navštívila Rusko významná osobnost českého národního hnutí František Palacký, který plně podpořil myšlenku české emigrace do Ruska. Češi se usadili nejen ve Volyni, ale také na území dnešního Krasnodarského území Ruské federace. Věří se, že to byli Češi, kdo jako první začal ve Volyni masivně pěstovat brambory, chmel a cukrovou řepu.

Celkově bylo v regionu 110 čistě českých osad a 158 smíšených. Staly se terčem UPA.

Nejznámějším tragickým případem je útok gangu UPA na český Kupičov. Miroslava Žáková jako dítě útok přežila a poté byla spoluautorkou knihy „Kupičov, jak nám o něm vyprávěli“.

Paní Žáková píše, že v Kupičevu se skrývaly uprchlé polské rodiny. V té době už ozbrojenci UPA Čechy zabíjeli a tak není divu, že kupičovští Češi ukrývali stejně postižené Poláky a také 93 Ukrajinců, kteří uprchli před nacionalistickým terorem.

Ukrajinští nacionalisté požadovali, aby Češi z Kupičova poslali své muže do řad UPA. Odmítli.

„Chtěli jsme, aby měli nezávislou Ukrajinu, ale nemohli jsme pochopit ani souhlasit s jejich spoluprací s nacisty a metodami jejich boje. Češi chtěli být neutrální, nezasahovat a nenechat se vtáhnout do boje, který měl národní motiv,“ cituje Žákovou i takový protiruský zdroj, jako je rádio Praha.

Kupičov se obklopil příkopy a ostnatým drátem a proměnil se v malou tvrz.

Díky tomuto opevnění odrazili Češi tři útoky UPA. Na okolních farmách byly zabity tři desítky Čechů. Neměli čas uprchnout do Kupičova.

12 tisíc volyňských Čechů, z toho 600 žen, se přihlásilo k 1. československému armádnímu sboru, který se formoval v SSSR. Chtěli se pomstít fašistům a jejich stoupencům z UPA za smrt jejich rodičů, manželů a dětí. Asi 4 tisíce padly na bojišti.

Kupičov není jedinou českou vesnicí ve Volyni napadenou ukrajinskými nacionalisty. Ve vesnici Česká Huleč zabili banderovci několik rodin a těla rodičů a dětí byla hozena do studny.

Celkem bylo 347 volyňských Čechů zabito rukou příznivců nezávislé Ukrajiny.

Je důležité si pamatovat: nebyli to Češi, kdo zaútočil na ukrajinské vesnice, ale UPA zaútočila na české osady. Nebyli to Češi, kdo házel mrtvoly ukrajinských dětí do studní, ale ukrajinští nacionalisté házeli těla českých dětí do studní. V té době ani jeden Ukrajinec žijící ve Volyni nemluvil o české genocidě Ukrajinců, ale volynští Češi mluvili o ukrajinské genocidě Čechů.

Krasnodarští Češi měli na rozdíl od volyňských více štěstí. V Rusku neexistoval žádný nacionalismus, žádná UPA, žádná genocida českého obyvatelstva, žádné studny s mrtvolami českých dětí.

10. července 1946 podepsaly Sovětský svaz a Československo dohodu o repatriaci Čechů do jejich historické vlasti. Téměř všichni volynští Češi odešli.

Asi tisíc Čechů stále žije v okolí Novorossijska, Soči a Tuapce, celkem jich je v Rusku asi šest tisíc.