DOPIS MLADÉMU PŘÍTELI

Autor: Ladislav Malý

K myšlence Dopisu mě přivedla poznámka jednoho mladého přítele z Facebooku, který se nevybíravými slovy otíral o agenty StB, že prý jsou to ti nejhorší lidé a cosi kamsi… Můj přítel zřejmě nechápe skutečnosti v souvislostech, nechápe, že všechno na světě má svou příčinu, že ti, kdo je – tedy agenty – přivedl k spolupráci s StB jsou těmi pravými ďábli. Ale popořádku.

Už během světové války si sovětská NKVD ve Svobodově armádě, a pak po roce 1945, sovětští vojenští a tzv. bezpečnostní poradci v ČSR, tajně vybudovali a zorganizovali politickou bezpečnostní základnu v nově vznikajícím Sboru národní bezpečnosti, SNB. Příprava na bolševický puč se jim skvěle dařila, neboť hned od dubna -45 byl za Ministra vnitra určen kladenský dobrodruh, soudruh Nosek. Celá tehdejší třetí republika byla bolševicko-socialistický spolek, jenž z hlediska mezinárodních vztahů neměl naději na samostatnost, čekalo se jen na pokyn Nejvyššího soudruha, generalissima Stalina; jeho lousknutí prstů znamenalo konec české samostatnosti.

Hned po komunistickém puči v únoru 1948, ale i během něho, docházelo k zatýkání demokratických ministrů, kteří odmítli Gottwaldův politický projekt nové vlády. Úctyhodně se plnily kriminály, kromě už postavených lágrů pro německé válečné zajatce na Jáchymovsku i jinde, začaly se stavět nové koncentrační tábory. Sověti na výrobu svých atomových pum potřebovali uran a na Jáchymovsku ho bylo dostatek, dokonce i otrocké síly byly k dispozici. A tak komunisté terorem na vlastní obyvatelstvo vytvářeli pro SSSR otroky. Bezpečnostní složky státu semlely dohromady skauty, sokoly, křesťanskou opozici, socdemáky, bývalé agrárníky, živnostníky, umělce i vědce, sportovce, klášterní mnichy, vysoký klérus, kněze atd. atd. prostě každého, kdo nějak svými názory, ale i habitem, vyčníval z „dělnické třídy“ anebo se nelíbil soudruhům z uličního výboru. A justiční aparát KSČ je ochotně a bez výhrad proměnil v zločince.

Jenom uranovými tábory na Jáchymovsku prošlo od 1.března 1949 do 9. června 1961 65 011 trestanců. Mezi těmito roky prožil přibližně každý druhý tuzemský vězeň nějakou část svého „trestu“ v uranových dolech. (Viz kniha: Jáchymovské tábory – peklo v kterém mrzlo, str. 645) V tzv. pevných věznicích úpěli další tisíce nevinně odsouzených vězňů, takže celkový počet převyšuje 150 tisíc lidí. Pro ilustraci: V současnosti Česká republika má kolem 20. tisíci vězňů. Po tzv. velké amnestii presidenta Novotného v roce 1960 se jejich počet rapidně snížil, leč mnoho politických vězňů „sedělo“ až do roku 1968.

Komunistický režim v Československu za dobu své existence prodělal řadu fází svého vývoje: Od r. -48 až do r. -56 režim prováděl skutečný teror na svoje obyvatelstvo; od r.-56 do r. -63 teror podstatně zmírnil; r. -63 až do r. -68 byla nadějná fáze jeho konce, kterou zhatily sovětské tanky; od r. – 69 až do r. -89 Československo se nacházelo v okupačním režimu vojsk SSSR. Tohle poslední období si současně žijící generace pamětníků vykládá mylně a o to víc mylně ho srovnává s dnešní liberální demokracií, instalovanou v Československu americkými sionisty. Jsou to dva diametrálně rozdílné světy, které nelze srovnávat -, ale to není předmětem mého Dopisu.

Státní bezpečnost

Systém teroru na obyvatelstvo nutně k své existenci potřeboval pevnou organizaci, skutečně tvrdou pěst dělnické třídy – Státní bezpečnost. StB byla jedna ze složek SNB (Sboru národní bezpečnosti), kam patřila i všem známá Veřejná bezpečnost, dále kriminální služba, technické oddělení apod. To nás ale nemusí moc zajímat, neboť tyto složky patří k vybavení každého slušného státního aparátu; dokonce ani vojenská rozvědka nás v tomto případě nemusí zajímat. Nechejme stranou i zločinné tlupy hlupáků tzv. Lidové milice, které se nechvalně a krvavou stopou podepsaly na vlastním národu, zejména v srpnu roku 1969. Nás zajímá politická policie, a tou byla StB.

Státní bezpečnost byl obrovský moloch, vlastně stát ve státě, vytvořená podle sovětského vzoru. Během doby se často přeorganizovala, přejmenovala, ale systém zůstal stále stejný. Řídil se slovy soudruha Dzeržinského, zakladatele ČEKY v bolševickém Rusku: Čisté ruce, chladná hlava, horoucí srdce… Barevný obraz soudruha Dzeržinského visel v každé úřadovně tohoto obávaného, běžnému člověku skrytého jedovatého pavouka. Každý řadový StBák byl tedy stranou prověřený kádr, říkali: vysoce morálně a psychicky zdatný bojovník za věc marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu, oddaně sloužící naší komunistické straně…

Státní bezpečnost byla dost složitě strukturována, k roku 1989 měla celkem XIII. Správ. I. Správa byla Hlavní správa rozvědky pro cizinu. II. Správa byla Hlavní správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli. A právě tato Správa hraje dodnes v naší společnosti svou neblahou roli. Další Správy StB, jako byla IV. Správa tzv. sledka a jiné nás v tomto případě nemusejí zajímat. Nás zajímá II. Správa StB.

Organizačně byla II. Správa StB ve státě podchycena na okresech, krajích a v Praze bylo ústředí. Vezměme si například okresní úřadovnu StB. Zde soudruzi „pracovali“ pro potřebu a k rukám danému Okresnímu výboru KSČ, měli dohled na okresem a jeho obyvateli. Soudruzi měli rozpracovaný každý podnik, továrnu či dílnu, každá restaurace či hospoda je zajímala, každá škola; zajímala je doprava, školy, mládež, zemědělské podniky apod. Všechny tyto instituce měli StBáci tak říkajíc „pod palcem“: na každou instituci měli svoje lidi, kteří ji měli „na starost“. Jejich péče byla směřována na ochranu konkrétního podniku či instituci před „vnitřním nepřítelem“, který se stále – ale marně! - pokoušel svrhnout socialistický režim vedený naší rodnou Komunistickou stranou…

Agenturní správa

Tak jako každá běžná policie a kriminální služba má svoje „volavky“, lidi, kteří s ní tajně spolupracují, zrovna tak i StB. Estébáci nemohli jen tak sedět v kanceláři a dloubat se v nose, museli jít mezi lidi, museli chránit výdobytky socialismu. Aby se vůbec v terénu orientovali, k tomu potřebovali mít svoje „volavky“, udavače z řad civilního obyvatelstva a zaměstnanců podniku či instituci, který konkrétní estébák měl na starosti.

Estébák si v konkrétním podniku či instituci vytypoval lidi, kteří by byli vhodní k spolupráci, tj k udávání na své spoluzaměstnance. Vytypovaného člověka si pozval do restaurace či jinam, to záleželo na okolnostech, a při běžném a příjemném pohovoru mu nabídl možnost spolupráce, a rovněž naznačil i odměnu za jeho upřímnou a kvalitní informaci. Podotýkám, že v komunistické fázi Husákova režimu, tj. sověty okupovaného Československa, měli StBáci zájem o tzv. vlivovou agenturu, tj. lidi, kteří ve společnosti něco znamenali, vědce, umělce, prostě lidi, kteří to někam v životě dotáhli, byli v oboru vzdělaní a měli vliv na společnost.

Téměř každý, koho potkal tento rozhovor, prodělal šok. Rýsovalo se před ním dilema: Když budu spolupracovat, poplivu svou duši a budu jako ten Jidáš, který zradil Krista -, za to ale dostanu své děti do školy a možná, že dostanu i devizový příslib a konečně uvidím s mou manželkou vysněnou Paříž. Uvažuj přece – hlodal ďábel v duši budoucího adepta k spolupráci: Situace ve světě je stále stejná, Rusy od nás nikdo hned tak nedostane, komunismus, než aby se nechal porazit, raději rozpoutá světovou nukleární válku… a konečně jim můžu cokoliv nakukat, abych měl od nich pokoj… - takhle nějak podobně přemýšleli lidé, jež oslovila StB k spolupráci. A když to nepodepíšu, když se rozhodnu být hrdinou, co bude následovat? I to už soudruh StB ve své řeči naznačil: znamenalo by to stop stav v zaměstnání, žádný další postup, méně peněz… měl bych tak říkajíc po chlebě - , a kluk by nešel na vysokou…!

Většinou to bylo tak, že lidé si dávali čas na tzv. rozmyšlenou. StBákem jim ale bylo sděleno, aby se o této nabídce nikde nezmiňovali, ani před manželkou -, ano, ani ona nesmí vědět, že spolupracujete…! A tak na příští schůzce dotyčný „si to už rozmyslel“, a StBák mu podal čistý papír, kam musí napsat několik vět vázacího aktu. A podepsat, …a nezapomenout připsat datum!

A náš člověk se stal agentem, bylo mu přiděleno krycí jméno, kontakt na rezidenta, s nímž bude spolupracovat, popřípadě tajný byt, kde se budou scházet. StBák ho potom nechal v kartotéce úřadovny StB jako agenta zaregistrovat.

Státní bezpečnost za svou existenci v Československu do svých tenat chytila zhruba 200 tisíc agentů, lidí, kteří podepsali vázací akt. Můj shora vyfabulovaný příběh se týkal asi 80% všech agentů. Byli ovšem tací, kteří sami a agilně se hlásili k spolupráci s StB.

Vraťme se ale k právní stránce agentů StB. Při pečlivém posouzení dojdeme k pevnému a správnému názoru, že naprostá většina agentů StB byli a jsou obětí komunistického režimu. Na vině, že lidé byli donuceni podepsat spolupráci, a že byli nuceni hovořit s kvalifikovanými komunistickými zločinci, že jim cosi slíbili -, na vině je celé komunistické zrůdné zřízení, jež nutilo běžné občany k udávání na sebe navzájem.

A světe div se -! Představitelé této zrůdně zavedené zločinné praxe byli po roce -89 exkulpováni! Oni, estébáci placeni Ministerstvem vnitra, ti majoři, kapitáni, poručíci atd. po r. -89 zalezli do ekonomické sféry státu, nebo užívali si v radosti a štěstí svého tučného důchodu, obohaceného o tzv, výsluhy. Nejen že nebyli za svoje kvalifikované zločiny proti vlastnímu lidu postaveni před soud, nebyli ani vystaveni společenskému pranýři -, za ně trpí jejich oběti! Nově vytvořený systém tzv. liberální demokracie dokonce ani neprovedl diskontinuitu komunistických zákonů a justičního systému se současným, tzv. demokratickým. Zřejmě během převratových dní roku -89 -, anebo už dříve na Maltě -, došlo mezi koryfeji převratu ve východních zemích Evropy a západními sionisty, skutečnými politickými iniciátory změn, k domluvě, že nebudou komunisté za svoje zločiny pykat. Čeští „revolucionáři“ toto splnili bezezbytku. V rukou ale měli kartotéky StB, s nimiž se rozhodli šikovně manipulovat veřejnost.

Pár příkladů

Úvodem je nutno podotknout, že tak říkajíc honit agenty komunistické tajné policie po třiceti letech pádu komunismu je pořádný anachronismus. I tak se ještě najdou lidé, naposledy premiér ČR Petr Fiala, kteří zřejmě na odvedení pozornosti veřejnosti znovu tuto tragickou fázi života české společnosti připomínají.

Nastupující mladá generace, lidé, kteří nezažili pracovní popis komunistické policie, justice, nezažili lámání duší metodami komunistické propagandy a násilnického aparátu, se mnozí nechávají zmanipulovat – věří, že tzv. agenti STB jsou fuj a pryč s nimi, jako že je to ten největší lidskej ksindl… V žádném případě se nechci zastávat lidí, kteří pro svoje hmotné bydlo zradili sami sebe a svou duši upsali ďáblu. U každého z nich esence jejich osoby vykazovala charakterovou špínu – to estébáci dobře věděli. Ale je třeba i zde rozlišovat.

Především je třeba znát zachované záznamy konkrétního udavače, povahu a hodnotu jeho agenturních zpráv a okolnosti s tím spojené. Jinak řečeno: Vědět, co jim „napráskal“. Dá to pochopitelně práci, ale jedině tak se lze dostat k pravdě a hodnotit charakterové vlastnosti udavače a jeho potřebě udávání. Je nutné, aby byl zachován také vázací akt udavače, napsaný jeho vlastní rukou a podepsaný. A pak to zásadní: Položte si sami otázku: Jak já bych se tenkrát zachoval, kdyby mě požádala StB o spolupráci?

Vzpomínám, že jako prvního „odstřelili“, vlastně mediálně zlynčovali, p. Bartončíka, šéfa KDU. Je třeba si uvědomit, že česká a slovenská společnost zhruba tři generace žila v totalitním politickém systému, takže pro nás, kteří jsme slovo demokracie brali vážně a věřili, že konečně náš národ se dočkal své vlády, bylo všechno nové. Tehdy se KDU jevilo a mělo projekt jako demokratická konzervativní strana stojící na principech přirozeného morálně duchovního řádu. Jak by to časem dopadlo, to neřešme.

Bartončík, který tehdy do prvních svobodných voleb vedl české a slovenské křesťanské demokraty proti levičáckému, liberály a neomarxisty zorganizovanému Občanskému fóru, byl v televizi prohlášen za agenta StB, čímž před voliči dehonestovali nejen jeho, ale i celé křesťanské Hnutí. Měli obavy z našeho velkého volebního výsledku, že by KDU jim – levičákům – vzala hlasy. KDU - složená z lidovců, slovenských křesťanských demokratů a z křesťansko-demokratické strany (autor Dopisu byl členem KDS), tímto podrazem ztratila ve volbách zhruba deset procent hlasů… Už tenkrát média před veřejností silně zdůrazňovala agenty StB jakožto vyvrheli národa, zatímco o jejich řídících orgánech StB, nejlépe placených zaměstnancích v tehdejším Československu, takticky mlčela; zrovna tak o funkcionářích KSČ na všech stupních řízení, ti všichni byli tabuizováni, a jsou dodnes.

Soudruzi neomarxisté pana Bartončíka osočili navíc v rozporu se zákonem, který přikazoval určitý den a hodinu s ukončením předvolební reklamy pro politické strany. Reklamy jakéhokoliv druhu. Tady se Československá televize, už ne ta komunisty řízená, ukázala jako hodná jména prostitutka - nástroj pracující proti demokracii: na scénu vystoupili soudruzi Rychetský, Ruml a Křižan a označili Bartončíka za agenta StB. Ano, Bartončík byl agentem, ale zrovna takovými agenty byli ti, co ho v televizi očernili; celé tzv. Občanské fórum bylo prolezlé agenty StB, zrovna tak jako lidé kolem Havla, a dokonce i sám Havel neměl úplně čistý štít…

Příklad ze života o lidech kolem mé osoby. V šedesátých letech jsem bydlel na Kladně a měl mnoho kamarádů, ale jedním zvlášť jsem si rozuměl. Jezdili jsme na čundry, chodili na odpolední čaje na tancovačku, chodili za holkama do různých vesnic kolem Kladna, účastnili se bigbeatových koncertů tehdejších kladenských kapel, prostě: dělali blbiny, jako všichni mladí té doby. Byla to doba mého životního, ale i politického zrání a uvědomování si tíhy života.

Pak přišel rok šedesátý osmý plný opojné naděje a neskutečného sblížení a přátelství mezi lidmi. Sovětská okupace byla jako rána nožem do zad. Píšu zde o zkušenostech, které nelze nijak sdílet a znovu prožít…

Mí kamarádi se postupně z mého horizontu vytráceli, vítr života nás odvál každého jinam. Až jednou, v sedmdesátých letech jsem zjistil, že právě onen kamarád, s nímž jsem si nejlépe rozuměl, se dobrovolně dal do KSČ. A nejen to: nechal se soudruhy obléci i do uniformy tzv. Lidových milicí. Jako mladý a uvědomělý milicionář jezdil na vojenské výcviky, střelby apod. a připravoval se na ochranu socialismu. Pochopitelně byl i školen ve věci marx-leninismu. V zaměstnání postoupil a finančně si polepšil, na hutích, kde pracoval, řídil větší kolektiv dělníků. V životě se třikrát oženil a třikrát se rozvedl, svoje děti vychoval k svému obrazu: ve vzájemné nenávisti. Nevím, jestli mu StBáci nabídli spolupráci, ale kdyby ano -, určitě by jako pejsek aportoval.

Popsal jsem zde životní příběh mého bývalého kamaráda, ale podobné životní příběhy jako on prožily statisíce lidí na svých pracovištích a všude. Vyvstává otázka: Jakou kvalitu mít charakter našeho národa, když tři generace na něho působila politická policie, v jejímž popisu práce bylo lámání morální páteře lidí?

Osobně jsem byl několikrát na výslechu StB, tak vím, co to vyžaduje sedět u nich na židli, kolem vás krouží dva nebo tři, ze stěny se na vás šklebí v barvách vyvedený soudruh Dzeržinskij… Nikdy mi nenabídli spolupráci, protože jsem byl pro ně nezajímavý, pohyboval jsem se v dělnických profesích, a o dělníky soudruzi neměli zájem.

A na závěr mi dovolte říci osobní názor o „agentu Burešovi“. Bystrý, mladý a nadějný vystudovaný inženýr zahraničního obchodu, p. Babiš, byl pozván do jedné bratislavské hospody k rozhovoru, při čemž mu byla nabídnuta spolupráce. On chtě nechtě slíbil a řekl, že si to rozmyslí, aby s ním ale počítali. Věděl dobře, že za krátký čas odjede do ciziny, slíbili mu Maroko, a že se ztratí z očí dotěrnému estébáckému náborčíku -, a tak odjel. Ovšem rovněž mladý a nezkušený soudruh náborčík, s radostí, že získal jednu duši, nechal předem zaregistrovat Babiše do kartotéky, aniž měl v ruce to nejcennější, tj. vlastní jeho rukou napsaný vázací akt. Ostatně, Babiš mu slíbil, že tuto maličkost jistě napraví až se příště setkají. A čas běžel, mladého náborčíka odveleli bůhví kam a na verbovku Babiše se zapomnělo…Proto v kartotéce chybí Babišův vázací akt a jeho nepřátelé z řady liberálů a neomarxistů šermují pouze s registrační kartou. Takhle nějak to asi bylo, protože fyzicky neexistuje Babišův vázací akt. Proto taky Babiš klidně může říkat, že agentem nikdy nebyl. A on jím vskutku nebyl.

V Praze, 22. července 2022, www.narodnikonzervativci.sweb.cz