Provinilí Evropané

Komentář Eleison DCCXCVI 15. října 2022

Existuje staré, možná čínské, rčení, které říká: „Moudrý muž klade vinu sám sobě, pošetilec druhým.“ Ne, že by za ni nikdy nenesli vinu ostatní, ale jakmile si uvědomím, že nějaká vina někomu náleží, možná s ní sám budu schopen alespoň něco udělat, zatímco často riskuji, že nebudu schopen přimět ty, které obviňuji, aby s ní něco udělali.

Při současném směřování k potenciální katastrofické třetí světové válce jsou například někteří Evropané v pokušení klást vinu Spojeným státům nebo Židům stojícím za Spojenými státy za sebevražednou slepotu evropských národů, které se chovají jako loutky Spojených států.

Z vyšší perspektivy by však bylo moudřejší, kdyby Evropané kladli vinu sami sobě. Je sice pravda, že Židé ve Spojených státech disponují ohromnou mocí, takže se zmiňuje, že čtyři z pěti členů kabinetu, prostřednictvím nějž prezident Biden vládne zemi, jsou Židé, což je nepochybně jeden z důvodů, že si vysloužil přezdívku „prezident Bidenstein“. Kdo však byl zodpovědný za zvolení prezidenta Bidena nebo přinejmenším za to, že nepovstal proti naprosté falešnosti jeho „volby“ v roce 2020, ne-li americký národ jako celek? A jestliže pak chtějí Evropané klást vinu Američanům jako celku, kdo jsou Američané, ne-li hlavně potomci Evropanů, kteří od doby reformace emigrovali přes Atlantik? Odpověď Charlese Coulombea na otázku kdo je ústřední postavou dějin USA, je na první pohled překvapivá – král Jindřich VIII. Není však ve skutečnosti velmi rozumná? Coulombe nazval své dějiny Spojených států „Puritan´s Progress“. Náboženství je rozhodující.

A kdo jiný to byl v nedávnější minulosti než Evropan, kdo podepsal Balfourovu deklaraci, která slíbila Židům Svatou zem, jestliže do první světové války zapojí USA na straně Anglie a Francie? A kdo, ne-li Evropané, za stejným účelem zaranžovali podvod s torpédováním parníku „Lusitania“? Kdo, ne-li Evropané, byl tedy zodpovědný za americké vojáky, kteří vychýlili rovnováhu války proti Německu v roce 1918 a tím zajistili, že američtí diplomaté s prezidentem Wilsonem sehráli rozhodující roli při formulování Versailleské smlouvy v roce 1919, která byla koncipovaná tak, aby přivodila druhou světovou válku? A co bylo velkou nadějí uchvácené Evropy, když v roce 1939 dle očekávání válka vypukla, aby se vzdorovalo vojenské moci vzkříšeného Německa, ne-li znovu přivést Spojené státy na pomoc, čehož prezident Roosevelt dosáhl díky podvodu s Pearl Harbourem v roce 1941? A kdo, ne-li Evropané, se po druhé světové válce spoléhal na Spojené státy, že vytvoří a z velké části zaplatí obranou alianci NATO, aby bránila Západní Evropu před hrozbou invaze ze strany rudé armády sovětského Ruska? Lze prezidenta Trumpa vinit z toho, že chtěl, aby Evropa platila za svou vlastní obranu? Proč by však Američané měli mít pravdu v tom, že tehdy i nyní považovali Evropany za příliš zbabělé a vyčerpané, aby sami bránili „Západ“? Protože, jak řekl Hilaire Belloc, „Víra je Evropa a Evropa je Víra“. Evropa však trvale ztrácí Víru zvláště od doby reformace, což otevřelo cestu židozednářství, aby začalo přeměňovat „křesťanstvo“ na „západní civilizaci“ prostřednictvím procesu dekadence, který dosáhl svého vrcholu na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965).

Nebyl to Potomac, řeka ve Washingtonu v USA, ale Rýn, který se vléval do řeky Tibery v Římě, a předtím protékal čtyřmi zeměmi: Francií, Německem, Holandskem a Belgií. Evropané můžou znovu docela dobře obviňovat Druhý vatikánský koncil za „amerikanizaci“ Církve – a toto obvinění má opodstatnění – ale zatímco američtí kardinálové a biskupové na koncilu vehementně prosazovali, aby katolická Církev přijala ideál jejich vlastní země – „náboženskou svobodu“ – neměli na půdě koncilu většinu hlasů. Kdo ji měl? Francouzi, Němci, Holanďani a Belgičani. Ti dokonali dočasné vítězství liberalismu nad katolickou Církví. Mějme však trpělivost. Všemohoucí Bůh zdaleka neřekl Své poslední slovo. Kyrie elesion

Zdroj: The St. Marcel