DEN VÍTĚZNÉ PORÁŽKY

Autor: Ladislav Malý

Opět tady máme jedno slavné výročí, je to dokonce státní svátek: Boj studentů za svobodu a demokracii…!

Už třiatřicet roků uběhlo od onoho pošmourného listopadového večera, kdy jsem se s mnoha jinými antikomunisty zúčastnil v Praze na Albertově režimem povolené studentské demonstrace. Bral jsem za svou morální povinnost být účasten na všech tehdy režimem nepovolených pražských demonstracích, tak proč bych nešel jednou na tu režimem povolenou…? Mezi „povolenými“ studenty jsem se nemusel obávat, že budu Veřejnou bezpečností perlustrován, byl jsem totiž v trestním řízení podle tehdejšího paragrafu 100 trestního zákona, tj. pobuřování, což by mi při eventuálním zadržení vyneslo možná i vazbu.

Už při příchodu na Albertov mně přepadla zvláštní radostná antirežimní atmosféra, která čišela ze shromáždění mladých lidí; hesla na transparentech byla úplně jiná, než jsem od povolené demonstrace očekával; řečníky -, staří pánové, zpočátku vzpomínali na demonstraci v roce 1939 a na devět studentů bez soudu zavražděných německými nacisty, pomalu vystřídali řečníci mladí a ti už svým projevem ťali do živého. S přibývající tmou atmosféra v davu houstla, řečníci plamenně odsuzovali komunistický režim, skandovala se hesla o svobodě a svobodných volbách, o demokracii, stále více bylo cítil nadšení a nedočkavost lidí skoncovat už jednou pro vždy s bolševiky. A jak by také ne, vždyť před 14 dny padla Berlínská zeď, v Maďarsku a v Polsku už od léta komunisté hrají druhé nebo třetí housle, jenom u nás se nic neděje…

Tady bych skončil svými vzpomínkami a vrátil se do současnosti. Tehdejší obrovské nadšení a chuť něco nového tvořit vystřídala realita života. Na otázku, jak se mohlo stát, že náš národ skutečně dopadl jak ty pověstní sedláci u Chlumce, že sami Češi rozebrali, doslova rozkradli náš průmysl a co mohli prodali do ciziny, že nejsme soběstační v zemědělství, navíc platíme za energii nejvíc v Evropě, jsme kolonií Evropské unie a postupně se noříme do totality, tak na tyto a podobné otázky bylo už napsané mnoho studií a knih, takže bych se jen opakoval.

Ovšem to zásadní málokdo řekl nahlas. Málokdo nahlas říká, že to byli a jsou američtí sionisté, ovládající průmysl a finance v USA, kteří prostřednictvím svých zednářských poskoků v Evropě, vytvářejí v honbě za ziskem imperiální, nesnášenlivou politiku. V tehdejším v Československu, které bylo okupační sovětskou zónou, si vybudovali personální a myšlenkou základnu z lidí, kteří byli Husákovým režimem odkopnuti do kouta. Volné sdružení komunistů, zneuznaných stalinisticko-brežněvovskou klikou, si dalo jméno Charta 77, a „jako trní“ se k nim hlásili lidé všech politických barev a názorů.

Skutečnost je taková, že zde v osmdesátých letech nebyla žádná relevantní politická síla, která by se dokázala postavit režimu a převzít moc ve státu. Němečtí nacisté a potom ještě více pilní čeští komunisté se dokonale postarali o to, aby náš národ neměl hrdou, vlasteneckou, statečnou a bohatou elitu národa. Katolická církev, která jako jediná nekomunistická idea byla režimem povolená, prošla na II. Vatikánu „procesem kastrace“, svůj boj se světem zredukovala na pouhou existenci; politické a sociální myšlenky papeže Lva XIII. upadly do obecného zapomnění; katolické ovečky v Čechách a na Moravě za souhlasného bečení zalezly do svých chlívečků, dění ve světě je pro ně velké tabu a spoléhají jen na Boží milost…

Jádro Charty 77, v národu nepočetné skupiny s režimem nespokojených občanů, bylo západními sionisty připravováno k převzetí moci ve státě. Navíc byl při Akademii věd v Praze vytvořen Prognostický ústav složený s režimem konformně myslících intelektuálů, převážně komunistů, s nimiž se v budoucnu počítalo na vysoké posty ve státu. Podobná situace v národech a rozložení sil bylo více či méně i ve všech satelitních státech Sovětského svazu. Ovšem hlavní skrytý útok sionisté vedli na Kreml, na nejvyšší post sovětské moci. Podařilo se. Získali na svou stranu nejvyššího představitele a jeho kamarády a potom už demontáž bolševismu probíhala ráz na ráz.

Pro historiky a politology pád bolševismu je něco grandiózního, až neuvěřitelného. My, konzervativní katolíci, tak trochu nacházíme vysvětlení v knize Ester v Starém Zákonu (Tóra), kde ona technologie střídání systému moci je dobře popsaná.

Obecně se říká, že národ má to, co si onoho mrazivého listopadového nedělního odpoledne vycinkal klíči na Letenské pláni, za účasti vysokých představitelů budoucí státní moci. Druhý den, 27. listopadu, se konala generální stávka – a režim padl! Ovšem skutečnost, ta skrytá, o níž se nepíše, ale o níž každý rozumný člověk ví, je ta, že toto všechno bylo velké divadelní představení; divadlo, jež má svou dramaturgii, režiséra, koryfeje i kompars, a zvláště ty, kteří to všechno platí; i kdyby lidé tehdy nevytáhly paty z domovů, tak stejně by komunistický režim padl. Musel padnout, neboť se vyžil, prohrál studenou válku, musel být vystřídán něčím jiným, podle sionistů dokonalejším – liberální demokracií.

Liberální demokracie se legitimuje zednářskými lidskými právy, vycházející z Deklarace lidských práv z 18. století. Jsou to v podstatě směrnice odvádějící člověka od Boha, od jeho bytostné transcendence, poukazujíce pouze na materiální oblasti života, přičemž programově odmítají přirozený lidský život a jeho řád a zákony.

Od osmdesátých let přijal západní liberální svět navíc ideu neomarxismu. Sionistický neomarxismus je v podstatě trockismus, jež veřejné mínění v 60. letech ve Spojených státech oživila německo-židovská Frankfurtská škola, jejíž zlotřilé levičácké myšlenky a ideje pronikly na americké univerzity a vysoké školy, a tam se uhnízdily.

Výsledkem je neuvěřitelný zmatek v hlavách studentů a mládeže. Ze Spojených států levičácké, dokonce tehdy maoistické myšlenky přeskočily do Evropy, v Paříži v roce -68 studenti okupovali Sorbonu, stavěli se barikády, v Německu povykoval Rudi Dutschke… Není bez zajímavosti, že dnešní vedení Evropské unie se skládá z těchto levicově orientovaných lidí, kteří dorostli do funkcí a jejich „kvalitní“ myšlenkový svět je obrazem celé unie.

Neomarxismus hodil přes palubu dělnickou třídu, klade důraz na inteligenci, která je vůdčí představitelkou společnosti a má tudíž všechny předpoklady k budování socialismu, lépe řečeno k NWO – Novému světovému řádu. Liberální demokracie má být vyšším stupněm demokracie, než jak je demokracie známá z učebnic politologie. Vyšší stupeň představují vedle klasických politických stran soutěžících o moc a zednářských lóží, i existenci nevládních, tzv. neziskových organizací, jež se pletou do vlády státu, ale nemají žádnou politickou ani jinou odpovědnost. Úmyslně se ve společnosti vytváří jakýsi mišmaš politické nepolitiky. Neomarxistické „neziskovky“ jsou placeny sionisty, a ty jsou jejich výkonným nástrojem v oblasti globalizace, multikulturality Evropy, v imigraci neevropských národů do Evropy, v genderové ideologii, v likvidaci rodin a národní kultury…

Levičácké, sionisticko-zednářské kruhy dokonale ovládají média, čímž vytvářejí veřejné mínění a společensky ostrakizují skupiny lidí i jednotlivce s odlišnými názory. Nemusím ani připomínat, kam a s jakým cílem tento neblahý stav v našem národu povede. K těmto „zářným zítřkům“ náš národ, spolu se slovenským, učinil první krok právě onoho 17. listopadu před třiatřiceti roky.

Takže otázka nakonec zní: Má smysl takové výročí slavit?

V Praze, 16. listopadu, 2022, www.narodnikonzervativci.sweb.cz