Duchovní kořen ega a životní cesta člověka

Autor: + Eliáš, Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

Člověk nemá jen hmotnou stránku, kterou dostává skrze svého otce a matku. Člověk je v podstatě duchovní bytost. Bůh stvořil člověka tak, že použil hmotu – prach země – a vdechl do něj svého ducha. Člověk se stal duší živou, tedy duševní, myslící bytostí, na rozdíl od zvířat (srov. Gen 1-3).

Dědičný hřích, duchovní jed, vešel do duše člověka porušením Božího přikázání. Provinil se neposlušností nejvyšší bytosti, Bohu. Zároveň se tím otevřel jiné duchovní bytosti, ďáblu.

Podstatou tohoto genetického kódu zla v duši člověka je odvrácení se od Boha a zbožšťování sama sebe. Tento egocentrismus je v posledním stupni ztotožněním se s duchem lži a zla, s ďáblem. Semeno ďáblovo je součástí a podstatou lidského ega. Jde o tzv. dědičný hřích či duchovní kořen neboli ložisko zla v naší duši. Z ega vychází všechno zlo, které kdy v lidstvu bylo a ještě bude. Ložisko zla v člověku je hlubokým tajemstvím, přesahuje čas a nekončí smrtí ani jedince, ani lidstva. Tzv. superego neboli lidský duch je bytostně spojen s duší. Je jakoby ve vězení duše (psyché), která je infikována duchovní otravou prvotního hříchu i sebelikvidačním programem. Tato otrava způsobuje, že rozum je zatemněn a těžko poznává pravdu, a to zvláště duchovní pravdu. Vůle je nakloněna ke zlému.

Programem ložiska zla v duši, tedy programem dědičného hříchu, je postupná duchovní sebevražda. Naproti tomu Bohem daný cíl pro každého člověka je věčný život v dokonalém štěstí. Lidský duch touží po Bohu, zdroji pravdy a věčné lásky. Genetický kód zla má za následek postupné ohlušení svědomí, tedy Božího hlasu v duši. Skrytě, skrze lež a sebeklam, sleduje svůj cíl – emancipaci neboli odloučenost od Boha. Egocentrismus má za následek věčnou smrt, tedy odloučení od Zdroje pravdy a štěstí. Tento stav odloučenosti lidského ducha od Boha je podstatou věčného utrpení, které nazýváme peklem. Ďábel je duch zlý, je lhář a vrah (J 8,44), nepřítel lidského pokolení. Dědičný hřích, ložisko zla v nás, se projevuje egocentrismem. Je to neochota či spíše neschopnost přiznávat si pravdu. Když je člověku ukázáno na omyl či zlo, které způsobil, reaguje uražeností, pomstychtivostí a někdy velkým hněvem až zuřivostí. Svou vinu umí zakrýt nějakým dobrem, aspoň zdánlivým, či vinu hodí na druhého, dokonce na Boha. Pravda člověka pokořuje a usvědčuje, proto pravdu nenávidí. Jenže ta pravda osvobozuje z otroctví lži a různých závislostí. A také přiznání si pravdy je podmínkou odpuštění hříchů. Proto cestu pravdy musí začít každý sám od sebe. Tento proces můžeme nazvat změnou myšlení, tedy jde o biblickou metanoiu. Myšlení starého člověka je egocentrické, nehledá pravdu, i když tato pravda vede k věčnému štěstí.

Nové myšlení je postaveno na Boží pravdě – na evangeliu (Mk 1,15), které nás spojuje s vertikálou, s Bohem. Boží pravda se týká především naší existence, našeho životního cíle a smyslu našeho života. Je koncentrována v našem vykoupení a vysvobození, tedy v osobě našeho Spasitele. Místo egocentrismu přijímáme theocentrismus a Christocentrismus. Tedy centrem našeho života se stává Bůh, náš Otec a Stvořitel a přijímáme Jím danou spásu a lásku, která je v Jeho Synu, Ježíši Kristu. Hebrejsky jméno Jehošua znamená, že Bůh je mým Spasitelem – Zachráncem. To jméno přijal Boží Syn, Ježíš Kristus, když přišel v plnosti času, aby vzal na sebe naši lidskou přirozenost. On nám dal program života, kterým je Jeho evangelium. Po dovršení svého díla spásy na potupném kříži nám dal svého Ducha. Skrze křest jsme obdrželi Boží život. Stali jsme se Božími dětmi (J 1). Ve křtu jsme byli tajemně ponořeni do časového momentu Kristovy smrti a zároveň křtem jsme dostali účast na Jeho novém životě, na životě Krista vzkříšeného. Tuto plnost vzkříšení budeme prožívat až za hranicí času, tedy po naší fyzické smrti, až po ukončení dějin při druhém příchodu Krista. Tehdy bude i naše hmotná schránka nejen oživena, ale i proměněna k podobě Kristova vzkříšeného těla. Zásahem Boží všemohoucnosti při Kristově vzkříšení byly fyzikální zákony podřízeny vyšším, duchovním zákonitostem. Vzkříšený Ježíš prošel kamenným hrobem i zavřenými dveřmi, když se ukázal po vzkříšení apoštolům. Ukázal se také zástupu více než 500 lidí v Galileji.

Dostáváme se do oblasti víry. Je přirozená víra, kdy věříme například, že Země je kulatá, že v Arktidě žijí lední medvědi atd., čili věříme svědectví lidí. Ale je jiný stupeň víry, kterou přijímáme duchovní reality. Sjednocujeme se s nimi svým duchem či duší. Tato víra otvírá našeho ducha i naši mysl a vůli duchovnímu světu. Tu ale už musíme rozlišovat, jakému duchu se otvíráme. Je zde totiž i sféra okultismu, kde působí duchovní bytosti, dnes často označované jako energie. Ve skutečnosti jde o padlé anděly, démony. Tito duchové lži ovlivňují myšlení člověka zdánlivě pravdivými inspiracemi. Pokud člověk nemiluje pravdu a není v ní zakořeněn, těžko rozliší lež skrytou za těmito sugestivními inspiracemi. Navíc ložisko zla v člověku s těmito lživými inspiracemi rezonuje a bytostně se s nimi sjednocuje. Tyto inspirace vedou v konečném důsledku do vzpoury proti Bohu a Jeho zákonům. Falešné inspirace si dotyčný odůvodňuje vždy nějakým pseudodobrem, pseudopravdou či pseudospravedlností. Jenže, jak říká Ježíš: „Po ovoci se pozná strom.“ Spojení lidského ega s démonskou inspirací přináší zlo a smrt, a to nejen časnou, ale i věčnou. Pohanství i současné zvětralé či apostatické křesťanství je náboženství starého člověka. Uctívá démona Pačamamu i jiné démony a prosazuje LGBTQ. To vše vede do záhuby.

Pohanství uctívá různá božstva, kterým dává podobu zvířat, ptáků i šelem. Například v buddhismu při meditacích se člověk duchem sjednocuje s nějakou šelmou, a pak přijme ducha krutosti a cynismu. V podstatě tato falešná duchovní cesta je zbožšťováním pyšného ega a tvrdým odmítáním cesty pravdy a cesty spásy. Tato falešná cesta je označována termínem „do“, například aiki-do, bu-do, taekwon-do. Toto ale není cesta pravdy či osvobození od ložiska zla v nás. Je to velký podvod a lež. Duch pohanství se svými tzv. duchovními energiemi nepůsobí v plnosti, pokud je bojové umění bráno jen jako pouhý sport. Je zde ale nebezpečí, že ten, kdo se tímto sportem zabývá, touží po maximálním úspěchu. Zde se mu poradí, že musí meditovat, protože to tak dělají špičkoví bojoví mistři. Teprve potom bude skrze něho působit v moci ten duch, který působí v pohanském buddhismu. Podobně je tomu s pohanským hinduismem a s cvičením jógy. Hathajóga se prezentuje jako obyčejná gymnastika. Kdo chce jít dál, musí pokračovat dechovými cvičeními, pak následují meditace, až tzv. královská jóga, kde už jde o totální posedlost démonem lži. Meditující tvrdí: „Já jsem ten bůh.“ Tato cesta tzv. sebespasení, spojená s učením o reinkarnaci, je velkým podvodem a pastí i pro mnohé křesťany. Jóga byla intenzivně propagována na křesťanském Západě počínaje šedesátými léty minulého století. Brzy na to byl buddhismus prosazován propagační literaturou a filmy, které popularizovaly bojové umění a otevřely dveře invazi buddhistického duchovna.

Vytvořila se atmosféra, jako by buddhismus přinášel vyšší, prestižní duchovnost. Bezpečná cesta spásy, daná nám v Kristu Jeho vykupitelskou smrtí na kříži, začala být pokládána za něco podřadného. Tento tragický podvod budoval na lidské pýše a lidském egu, proto se tak lehce šířil uprostřed zvětralého křesťanství. Ve skutečnosti šlo o otevření dveří duchovnímu světu, tedy duchovním bytostem, démonům. Ježíš démony vyháněl slovem své pravdy a Duchem Božím. Tuto moc dal také apoštolům a též každému křesťanu, aby mohl nad těmito démony vítězit. Podmínkou však je, aby křesťan byl zakořeněn v Kristu a v Jeho evangeliu, aby byl pravdivým Kristovým učedníkem.

Pohanství má mnoho směrů. V podstatě jde o otevření se démonské vládě a o uctívání démonů a satana. Okultní pseudokultura dnes ovlivňuje především mládež. Za image se už nepokládá ateismus, ale pohanství a okultismus. Připomeňme si například popularizovanou knížku Harry Potter. Propagací magie a okultismu jsou zamořeny téměř všechny filmy pro děti, knihy, a dokonce i učebnice. Halloween, satanský svátek, který byl spojen s lidskými oběťmi, je vnucován i dětem v mateřských školách. Pohanští Aztékové přinášeli ročně na 20 tisíc lidských obětí svým tzv. božstvům, tedy démonům.

Zaživa rozřezali hruď mladíka a jeho srdce obětovali démonům. Udělalo tomu přítrž až křesťanství. Dodnes ale šamani přinášejí oběti modle Pačamamě např. při stavbě domu. Do základů malých domů se dává mládě lamy a do základů velkých budov se přináší lidská oběť. Většinou chytnou nějakého bezdomovce či turistu, dají mu opiáty, narkotika, a pak ho do základů zaživa pochovají. Podobná satanská praxe je nejen v Jižní Americe, ale i v Tibetu.

V páté knize Mojžíšově, tedy více než 1000 let před naším letopočtem, Hospodin skrze Mojžíše varuje před konkrétními formami věštění, magie a spiritismu (srov. Dt 18,9nn).

V současné době se mluví o ezoterice, parapsychologii, o tzv. energii reiki, Silvově metodě, o jinu a jangu, feng-šuej, bonsajích, o čínské akupunktuře a jiných praktikách čínského buddhismu. Mučedníci raději podstoupili krutá muka i smrt, než by uctili pohanská božstva, protože věděli, že první přikázání dekalogu jasně hovoří: „Já, Hospodin, jsem tvůj Bůh, Bůh jediný, nebudeš míti jiných (pohanských) bohů. Nezobrazíš si boha v podobě zvířat, ptáků, plazů či člověka. Já jsem Bůh žárlivě milující.“

Když na poušti ďábel pokoušel Ježíše, Ježíš mu řekl: „Odejdi, satane, neboť je psáno: Hospodinu svému Bohu se budeš klanět a Jemu jedinému sloužit.“ Systém pohanství je služba a klanění se falešným bohům – démonům a samotnému satanu.

Každému je dnes jistě jasné, že cesta, tedy program vládnoucích elit, které prosazují pohanství, amorálnost a redukci lidstva, je cestou antikrista. I pseudopapež František po ní kráčí a dává jí název synodální cesta. Není třeba komentáře k jeho zasvěcení se démonům při pohanském rituálu vedeném šamanem. Dopustil se veřejné apostaze, za kterou na sebe stáhl anathemu – exkomunikaci – čili vyloučení z Kristovy církve.

Spasitelná víra je zakořeněna v Bohem nám zjevené pravdě. „Kdo uvěří (v Krista) a bude pokřtěn, bude spasen.“ (Mk 16,16) To je základ. Ale pak následuje cesta, a tou je Ježíš Kristus. Kdo na ní vytrvá až do konce, bude spasen (Mt 24,13). Na této cestě člověk potřebuje především denní řád modlitby. Ideální je desátek času. Kdo bude odvádět Bohu denně desátek času, to je 2,5 hodiny, ten se osvobodí od závislosti na duchu světa a lži, který působí v mainstreamových i sociálních médiích. Tím upřednostní vertikální komunikaci před horizontální, tedy upřednostní spasitelnou pravdu před lží, polopravdami a marností.

Co se týče modlitby, ta nás vede pod Kristův kříž. Zde vyznáváme své hříchy a dostáváme odpuštění skrze víru v Kristovu krev, obětovanou na odpuštění hříchů.

Spasitelná víra se projevuje především ve vnitřní modlitbě a v osobním vztahu ke Spasiteli. Sjednocuje nás s Ním. S Ním sjednocujeme svá utrpení a své kříže, tedy prožíváme spoluukřižování s Kristem.

Naším cílem po tomto krátkém životě je život věčný. K němu je jediná pravdivá cesta, a tou je Ježíš Kristus. On je Cesta i Pravda, ale i Život, a to život věčný (J 14,6).