Konec velké iluze

Autor: Ivo Budil

Bezprecedentní prosperita Západu po roce 1945 trvající do sedmdesátých let dvacátého století měla několik příčin. Za prvé, poválečnou obnovu západní Evropy řídili v řadě případů lidé, kteří byli hodnotově a intelektuálně spjati s produktivním kapitalismem založeným na synergii veřejného a soukromého sektoru a zástupců zaměstnanců. To nebyl „hospodářský zázrak“, ale pouze racionální a sociální přístup k rozvoji národního hospodářství.

Za druhé, koloniální a imperiální minulost Západu stále přinášela dividendy v podobě využívání zdrojů a levné pracovní síly v zemích udržovaných v politické závislosti.

Za třetí, miliardy lidí globálního Jihu obtížně hledaly způsob, jak efektivně využít produktivní síly modernity a stát se ekonomicky plnohodnotným partnerem či soupeřem Západu.

To se radikálně změnilo. Dnes vládnou Západu lidé, jejichž ekonomický vztah k realitě by neobstál ani v archaických a magických společnostech věřících v „Pána much“. Jejich ideologické zatmění mysli vystřídalo racionalitu a pragmatismus předchozích generací. Země globálního Jihu již nehodlají saturovat „blahobyt“ sebestředného a arogantního Západu vykořisťováním své laciné práce a přírodních zdrojů. Osvojily si navíc nástroje moderního národního hospodářství a technologického rozvoje a počínají si stále dovedněji a sebejistěji.

Na obzoru se rýsuje skutečná světová revoluce spočívající v ustavení multilaterálního světa svrchovaných národů, jejichž ekonomická výměna a spolupráce nebude „hrou s nulovým součtem“, ale „harmonií zájmů“, o níž v devatenáctém století hovořili dnes polozapomenutí američtí ekonomové. Bude to svět bez liberálního pokrytectví, sankcí, ideologického třeštění či „humanitárního bombardování“. Svět pragmatického a všeobecně přínosného obchodování a kulturní výměny založených na mnohosti světonázorů a plurality politických zřízení.

Český národ v minulosti tíhl a trpěl za svůj mesianistický sklon usilovat, často naivně, o lepší svět pro celé lidstvo. Šlo o husitské války a v jistém smyslu i o roky 1918, 1948, 1968 a 1989. Přidejme se nyní k revoluci, která konečně dává smysl. Zvolme si politickou reprezentaci, která opustí agresivní spolek zvaný NATO, navrhne rozpuštění neoliberální Evropské unie a se svobodomyslnými národy Evropy, společenstvím BRICS a zeměmi globálního Jihu se zapojí do budování světa, jehož příslušníci se budou dívat na dnešní realitu jako na temný věk zaostalosti, nesvobody a barbarství. Svět se totiž změní v každém případě. Čelíme ale hrozbě, že v něm již nebudeme hrát důstojnou roli.