ÚVAHA KOLEM SOCHY

Autor: Ladislav Malý

Nedávno jsem po dlouhé době zase šel po Hradčanském náměstí. Naproti vstupu na první nádvoří Hradu stojí Arcibiskupský palác, v němž sedí s vládním establishmentem kolaborující a zbabělí katoličtí biskupové, a hned naproti přes náměstí je Salmovský palác. U něho postavili sochu v nadživotní velikosti, prvního presidenta ČSR T.G.Masaryka. Socha majestátně vévodí celému náměstí a velkopansky shlíží dolů do podhradí na čarokrásné, magické město s ujařmeným, ustrašeným a z velké většiny submisivním obyvatelstvem.

Za sochou „tatíčka“ jsou ve třech spodních oknech Salmovského paláce instalovány tři plakáty, jakési billboardy, z nichž každý nese žlutě velkými písmeny napsané slovo, s nimiž se prý filosemita Masaryk-Redlich v životě řídil: Nebát se, nekrást, nelhat. Prý na paměť budoucím generacím, jakého že jsme měli v minulosti mravního velikána za presidenta… Hle – učebnicový příklad křivení historie…!

Mimochodem: komunisté, když postavili sochu soudruhovi generalissimovi Stalinovi, tak jejich úmysl rovněž předpokládal, že soudružky učitelky budou k soše Generalissima vodit děti, budou sem proudit davy nadšených pracujících a klanět se učiteli a vůdci národů a všichni budou věřit straně a vládě… Dějiny ovšem měly jiný názor.

Nebát se, nekrást, nelhat….Krásná, ctnostná slova…podívejme se, jak se opravdu filosemita Masaryk-Redlich jimi řídil. Když to vezmeme odzadu – NELHAT. Masaryk prý každého nabádal, aby nelhal. A on se tím skutečně řídil?

Tak kupříkladu v exilu ve Spojených státech, během první světové války, nalhal v New York Times, že rakouské úřady popravili jeho dceru Alici v žaláři. Po diplomatické intervenci neutrálních států, rakouské úřady dovolily Alici a její matce odjezd do USA. Ovšem Masaryk rychle požadoval, aby do USA nejezdily, že by jejich příjezd byl pro něho blamáží, neboť by se ukázalo, že lhal.

Nebo v roce 1916 rozšiřoval zprávy, že rakouské úřady zastřelily 4000 osob, z nichž prý je 956 Čechů. Největší část popravených jsou prý ženy – opět lež. V té době byly popraveny jen čtyři osoby za roznášení letáků proti Rakousku – v době válečného konfliktu.

Za jeho pobytu v Rusku (17. 10. 1917) otiskli Masarykovi v Russkich vědomostech článek, kde tvrdil, že Rakousko-Uhersko popravilo 30 000 - 40 000 lidí a že „všichni političtí vůdcové a poslanci v parlamentě, kteří byli Čechy, Italy aj., byli uvězněni a odsouzeni k smrti“. Údaj o popravených byl zcela nepravdivý a ze 107 českých poslanců ve Vídni byli jen dva, Karel Kramář a Alois Rašín, odsouzeni k smrti, ale tři měsíce před tímto Masarykovým lživým tvrzením omilostněni a propuštěni z vězení.

V roce 1918 vydal memorandum Česko-Slovenské národní rady, v níž předstíral, že jde také o Slovensko. Tvrdil, že s tímto memorandem, jakož i jeho politikou, souhlasí česká politická reprezentace doma. Zase lež - naprostá většina českých poslanců v rakouském parlamentu ve Vídni podpořila prohlášení loajality monarchii, pouze Rašín a Kramář byli ve vězení. Viz Tříkrálová deklarace z 6.1.1918

Všimněme si ale jednoho důležitého faktu: Česká domácí reprezentace až do letních měsících roku -18 počítala s životem v Rakouské říší, ale na základě spravedlivého národnostního uspořádání Rakouska. Pak náhle došlo k obratu – židozednáři v Paříži a

Londýně se zřejmě dohodli, že bude lepší Rakousko rozkouskovat a slepit stát zvaný Československo. Zajímavý je ale obrat českých politiků: ještě v lednu by přísahali na Rakousko, v září téhož roku všichni otočili a přísahali na republiku! Je to stálý fenomén českých politiků – kam vítr, tam plášť! Podobný veletoč jsem zažil v roce 1969 a 1970, za takzvané normalizace; pak v roce 1989, kdy komunističtí funkcionáři zahazovali stranické legitimace a beztrestně vpluly do liberální, kapitalistické společnosti a stali se z nich příkladní demokraté.

Masaryk-Redlich rovněž lhal, když představitelům slovenské menšiny v USA v Pittsburgské dohodě sliboval, že v nové republice budou Slováci mít do deseti let autonomii. Nikdy ji nedostali, museli se sami postarat o svou existenci.

Po válce v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské), 23. 12. 1918 pronesl ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům českých zemí: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát“. Očividně lhal.

Lhal na Mírové konferenci ve Versailles v Paříži v r. 1918. On i jeho nohsled Beneš zamlčeli skutečný počet menšinového obyvatelstva v Čechách a na Slovensku a uvedli v omyl vedení konference, že zřízení Československa bude na způsobu Švýcarska – ve skutečnosti byl v Československu zaveden unitární stát s politicky pluralitním a občansky otevřeným systémem, jakýsi zednářský experiment demokracie, v němž rozhodující politické posty třímali Češi a Židé soustředěni v zednářských lóžích. Národnostní menšiny v republice přišly zkrátka, čímž bylo zaděláno na problém, dneska zvaný Mnichov.

Dalším heslem, jímž se prý Masaryk řídil bylo slovo NEKÁST ! A jak se ve skutečnosti stát choval ke svým obyvatelům?

Masarykovi byla trnem v oku šlechta a pozemkoví latifundisté. Nejen že jim zakázal honosit se šlechtickými tituly, ale hned po vyhlášení republiky bylo přikročeno k vyvlastnění jejich majetku. Tzv. pozemková reforma spočívala ve vyvlastnění či zestátnění či znárodnění (řečí zákona záborem) a následném přerozdělení pozemků, zejména zemědělských a lesních. V Československu započala v dubnu 1919 záborovým zákonem zestátňujícím zemědělskou půdu nad 150 ha (nebo celkovou nad 250 ha), za náhradu pohybující se mezi jednou třetinou až polovinou reálné ceny a kterou platili noví vlastníci půdy. A to nebyla krádež? Údaje z wikipedie.cz uvádějí, že za první republiky bylo do záboru vzato 40.202 km2 půdy (4 milióny hektarů). Celkově rokem 1938 získalo nového majitele 632.131 přídělců. zemědělské půdy.

V národnostně smíšeném Československu se pozemková reforma vyznačovala posílením pozic většinového národa vůči početné německé menšině. Příprava reformy byla skutečně ryze českou a slovenskou záležitostí. Většina zabraného zemědělského majetku se týkala majitelů německé a maďarské národnosti a množství přidělené půdy bylo u Němců a Maďarů menší, než by odpovídalo jejich počtu v jednotlivých regionech.

Sociální a životní podmínky prostého a dělného obyvatelstva za první republiky byly žalostné. O tom svědčí mnoho údajů, které nemá smysl a ani nemohu tady uvádět. Zejména v odlehlých částech republiky a v pohraničí lidé třeli bídu s nouzí. Daný sociální stav dělného lidu ležel na srdci i tehdejšímu podnikateli T. Baťovi, který pro naši republiku viděl vzor v tehdejší Itálii, kam se často osobně k přátelům obracel. Itálie zavedením nových pracovních metod a novou organizací práce, novým politickoekonomickým zřízením odmítajícím třídní společnost a kapitalistické vykořisťování dělného lidu, měla obrovské ekonomické a sociální úspěchy. Baťovi imponoval italský ekonomický a sociální rozkvět a zřejmě by rád podobný systém viděl u nás. Proto asi musel Baťa zemřít…Jako zemřel v r. 1919 slovenský politik M.R.Štefánik, jenž negoval Masarykovsko-Benešovský unitární stát.

Pak je tu ještě třetí heslo – NEBÁT SE!

Bylo jen otázkou času, kdy republika skončí se svou existencí. Umanutostí české vlády pro demokratický systém, nepromyšlená zahraniční politika a její strategie, dále pak zaslepená vnitřní politika k národnostním menšinám, zejména k Sudetoněmcům a Slovákům, přinesly svoje kyselé ovoce. V době největšího ohrožení republiky, kdy lidé chtěli umírat za svou vlast, kdy davy lidí volali po zbraních, tak strachy se podělali právě špičky zednářstva, konkrétně Beneš. Zakázal národu bojovat za svou vlast! Dějiny snad neznají větší zločin…

Všichni ti Sokolové, Legionáři a generální štáb armády, nižší důstojnictvo, nikdo z nich nebyl schopen ani provést vojenský převrat, internovat zbabělou vládu v čele s Benešem, a jít do války a bránit svou vlast i přes zákaz zednářských lóží v zahraničí! Jistě, nacistické Německo bylo v přesile, jak technické, tak počtu vojska, ale my jsme byli v právu – inkriminované území pohraničí je naše území, je to historické území Českého království, které bylo naším knížatům a králům garantováno před tisíci lety tehdejšími mocnostmi. V roce 1938 se totiž jednalo o budoucnost českého národa, jeho morální kvalitu a sebevědomí, o jeho svobodu a suverenitu, která se vykupuje – bohužel – krví synů národa. A tyto hodnoty se promítají do budoucích generací národa. Datumy mnou shora zmíněné v tomto článku jsou důsledkem zbabělého jednání naší zednářské elity v roce 1938.

Takže Masarykovi-Redlichovi nevyšel ani tento apel k národu.

PS. Včera, 19.7.2023 Parlament České republiky schválil tzv. dohodu o pobytu amerických vojsk na našem území! Je to další okupační fáze v životě českého národa; jako už tolikrát v minulosti, sami na sebe jsme si upletli bič…

V Praze 20.7.2023