ANTONIO OLIVEIRA SALAZAR – tvůrce dnešního Portugalska II.

Koloniální politika.

Upadající Portugalsko předsalazarovské bylo stínem někdejší koloniální velmoci. I když zbývající kolonie africké představovaly stále pozoruhodnou državu, byly se strany mateřské země pociťovány namnoze spíše jako balast.

K posouzení vývoje sluší v té souvislosti osvěžiti trochu portugalské historie.

Středověké Portugalsko bylo výstižně charakterisováno jako země křižáků a mořeplavců. To vtiskuje Portugalcům zvláštní poslání dobyvatelské, misionářské a průkopnické v rozšiřování styků s Afrikou a s Asií. Zejména slavný úděl připadl portugalským mořeplavcům. Jedním z cílů chápaných jako program celého ná-roda bylo nalezení námořní cesty do Indie. Výboj portugalských mořeplavců v 15. století neudál se náhodou. Předcházela mu léta průzkumů, navigačního školení a příprav. Postupně, podle břehů Afriky, pokračují objevitelské plavby; a současně - podle pobřeží - prodlužuje se a rozmnožuje koloniální država Portugalců. - Azory zabrali již ve 14. století. V prvé polovině patnáctého století dosáhli Zeleného mysu; brzy na to překročili rovník; v létech 1471 až 1485 jsou jíž u ústí Konga. V r. 1486 Bartoloměj Diaz objevuje mys Dobré Naděje. V jeho stopách jde Vasco de Gama, jenž r. 1498 stane na východním pobřeží Afriky u ústí Zambezi; téhož roku dostihne Kalkutty. Aden, Ormuz, Malaka a jiná místa na pobřeží asijském stávají se opěrnými body pro cestu do Indie pod portugalskou kontrolou. O dva roky později (1500) Cabral objevuje Brazílii. - To byl vrchol, po němž brzy následuje ochabnutí. Co objevil průkopnický rozmach románské rasy, stává se pak z velké částí brzy kořistí plemen germánských. První jdou ve stopách unavených Portugalců Holanďané a uchvacují jejich posice indické. Po nich jdou Angličani. Vzrůstají vnitřní obtíže. V roce 1580 ocitá se Portugalsko pod španělskou nadvládou, jež trvala šedesát let. Slábnutí pokračuje i po znovudobytí samostatnosti. V roce 1703 smlouva methwenská přivádí Portugalsko ve značnou závislost na V. Britanii. Poslední velkou ztrátou je osamostatnění Brazilie v r. 1822.

Situace na počátku dvacátého století vypadá tak, že slábnoucí a anarchické Portugalsko nemělo ani síly, ani prostředků, ani vůle a ctižádosti učiniti z ohromných stále držav, jakými jsou Angola a Mozambik, prosperující země. Slabost Portugalska přímo provokovala plány na rozdělení těchto kolonií.

Je pochopitelné, že obnovitelské dílo Salazarovo rozšířilo se brzy po zkonsolidování Portugalska i na kolonie. Vedoucí zásady nové koloniální politiky portugalské jsou vyřčeny v chartě, dvou ústavních zákonech, vynesených v roce 1933; charta byla doplněna v roce 1937.

Koloniální akta zdůraznila - v duchu obrodného tradicionalismu - duchovní pouta vížící kolonie k mateřské zemi. Portugalsko plus kolonie - toť portugalské imperium, jediné a nedělitelné. Současně s jasným vymezením politického postavení kolonií přikročil Salazar k dalekosáhlým opatřením finančním.

Pro slabost dřívějšího Portugalska a jeho závislost na V. Britanií byla příznačná tato okolnost: Před Salazarem obíhaly v portugalských koloniích v Africe anglické libry; ne snad pouze jako usuelní platidlo, nýbrž samotný koloniální emisní ústav portugalský Banco National Ultramarino vydával bankovky, znějící na ₤ 1, 5 a 10. Salazarův příchod znamenal bezprostřední opatření v tom směru, že platby těmito bankovkami byly jen podmíněně připuštěny do 10 let. Koloniální akta znamená pak vytvořeni státního rámce, v němž se tyto měnové poměry staly neudržitelnými. Zavedeny “contos” jako nová portugalská peněžní jednotka pro kolonie, v relaci k eskudos zhruba 1 : 1.000.

Zároveň uskutečnil Salazar pronikavou reformu v celém koloniálním hospodářství. Základní jeho axiom - že pouze zdravé státní finance mohou přinésti dobré hospodářské výsledky - uplatněn nesmlouvavě i zde. Kolonie postaveny na samostatnou hospodářskou základnu. Jejich finanční plán musil vyjíti z vyrovnaného rozpočtu. - Výsledek předčil očekávání; portugalské kolonie vyrovnaného hospodářství skutečně dosáhly; nejen to, začaly vykazovati přebytky.

Níže jsou uvedeny výsledky finančního hospodaření kolonie Mozambik. S výjimkou výsledku za rok 1932-33, kdy došlo k deficitu v důsledku přechodného zastavení vyplácení poukázek ve zlatě (což vyřízeno dodatečnou dohodou s Jihoafrickou Unií v r. 1934), vykázán vesměs přebytek.

Mistrovská Salazarova ruka dovedla i v koloniích docíliti oné vzácné rovnováhy mezi silami sjednocovacími a protichůdně jdoucími silami samosprávy. Svou koloniální aktou připjal kolonie úzce k mateřské zemi; na druhé straně úplně uvolnil a decentralisoval odpovědnost za výsledky hospodářské.

V koloniální chartě mozambické je řada ustanovení a zákazů, znamenajících tuhou reglementaci pokud jde o nabytí vlastnictví pozemků budov, pruhů pobřeží, míst poblíž komunikací a pod., se strany cizích státních příslušníků. Cizí stát nemůže na příklad ve smyslu této akty nabýti ani budovy pro svůj konsulární úřad, nedá-li k tomu svolení národní shromáždění. - Na jiném místě této charty, které vymezuje práva domorodého obyvatelstva, najdeme ustanovení, jež výslovně určuje, ze za-městnávání domorodců děje se cestou individuelní smluvní svobody při zaručení nároku na spravedlivou mzdu. Veřejná ruka upravuje v pracovních poměrech jen funkci dozorčí. Vidíme z těchto dvou příkladů, jež se naprosto nedají přikrýti kloboukem jedné a téže doktríny, jak jde Salazar za účelností nepodléhaje žádné teorii.

Kolonie dosáhnuvší vyrovnaného, ano i přebytkového hospodářství, přestaly být rázem parasitickou přítěží mateřské země. Majíce odpovědnost, měly také zájem a ctižádost na výsledcích; to automaticky vedlo k jich rozvoji. Jejích důstojnost a prestiž vzrostla. Získaly zájem i v širokých vrstvách portugalského národa.

Zprávy, jež přinášel světový tisk o portugalských koloniích v létě roku 1939 nasvědčovaly, že tyto kolonie jsou v pozoruhodném rozvoji.

Zajímavé je stanovisko, jaké projevila vůči Salazarově koloniální politice V. Britanie. Je totiž v Africe přímým sousedem Portugalska.

Je známo z historie, že Portugalsko již na počátku 18.století upadlo v tuhou závislost na V. Britanii (smlouva methwenská); Je pochopitelno, že neměla zájem na tom, aby ovládané jí Portugalsko se z této sféry závislosti nějak vymanilo a zesílilo. Začátek obrodné práce Salazarovy uvnitř Portugalska i v koloniích ne-potkal se proto s nijakým přispěním se strany britské.

Jakmile ale úsilí Salazarovo neslo ovoce a renesance portugalského národa stávala se stále zřetelnější - nastala změna, tak příznačná pro britské myšlení. Přestala se chovati k Portugalsku jako k vasalu, začala si ho vážit jako spojence. Cesta presidenta Carmony do portugalských kolonií v létě 1939 odehrávala se za mimořádně vlídného a zdvořilého postoje Londýna a Jihoafrické Unie.

Napadá při tom poučení pro naši nedávnou minulost. Při kritice chybných koncepcí bývalé naší zahraniční politiky namítali příkazníci Eduarda Beneše, že nemohl jinak, jsa vázán závazky. Ony tajuplné závazky, jichž platnost pro národ odmítal na příklad prof. Mareš, odmítal je i Dyk, dohromady nikdo u nás neznal. A přece s ohledem na ně - prý - odmítáno čerpat z poučení daných naší dějinnou tradicí, zneuznáván Palacký. “Co by tomu řekla Anglie?”

Portugalsko před rokem 1926 bylo poutáno k V. Britanii nejrůznějšími smluvními vztahy řádné mezistátní formy. Jeho závislost na V. Britanii trvala staletí, byla to služebnost dostatečně “vydržená”. Salazar učinil tomu konec. A Anglie? Vzala na vědomí hotovou událost a portugalský národ v britském veřejném mínění jen získal. Teprve pak stalo se jim Portugalsko důležitým partnerem.

Několika závěrečnými slovy zvýrazněme si ještě Salazarův profil tím, že alespoň namátkově se zmíníme o Salazarově nazírání na některé otázky, zajímající v posledních letech evropské národy:

Komunismus má v Salazarovi rozhodného odpůrce. Ať jako nauka, ať jako praktická politika. Salazar, jenž neznal osobní msty, jenž odpustil svým bývalým politickým nepřátelům, komunismus v Portugalsku bez pardonu odstranil. V komunismu spatřuje popření křesťanské civilisace, útok na duchovní a mravní úroveň. Mimo súčtování s komunismem uvnitř země uplatnil se Salazar výrazně i zahraničně politicky při potření komunismu ve Španělsku. Výboj komunismu ve Španělsku chápal Salazar a s ním Portugalsko jako ohrožení celé lusitanské kultury. Proto Portugalsko vydatně pomáhalo národnímu Španělsku, morálně, diplomaticky, hmotně, fungovalo jako významné transitní místo pro válečné zásobování španělské národní armády.

Církev je v Portugalsku oddělena od státu. To na prvý pohled překvapí, uvědomíme-li si, že Portugalsko je stará katolická země, kde náboženská horlivost často přecházela až v bojovný proselytismus. Mimo to národní revoluce z roku 1926 byla všestrannou reakcí i proti kulturnímu teroru protináboženskému. Přece však Salazar, věřící křesťan a dobrý katolík, shledal účelným, aby i za jeho režimu portugalský stát zůstal laickým. Je to postup jen zdánlivě paradoxní. Ilustruje velmi vhodně Salazarovo nazírání na úkoly státu. Tak jako prestiž Salazarova státu velmi vzrostla tím, že stát byl zproštěn řady úkonů a kompetencí - tak vliv katolictví byl posílen cestou ryzího uplatňování duchovního bez zjevného ztotožnění se státní mocí.

Měna. Salazar je vysloveným stoupencem pevné měny; ať jako hospodářský teoretik, ať jako státník nesoucí odpovědnost za měnovou politiku. Jako kdysi náš Rašín šel Salazar hned v počátcích konsolidace portugalského státu za udržením a stabilisováním hodnoty peněz. Docílil toho prostředky veskrze klasickými, jež mnohý z “novodobých národovců” nebo peněžních reformátorů bude ochoten vyhlásiti za přežitek staré doby.

Proto tato stránka Salazarovy práce nehodí se naprosto do krámu těm, kdo se ho dovolávají úhrnem k obhájení některých nových směrů hospodářského myšlení, jež kladou důraz na stabilisaci cen na úkor stabilnosti jednotky, kterou se tyto ceny měří.

Se Salazarovým přesvědčením o potřebě pevné měny souvisí i jeho požadavek na vyrovnaný státní rozpočet. V tom opět se diametrálně liší od teoretiků i politických praktiků, kteří dovedou vykazovat činnost jen tehdy, když nesmírným daňovým a dluhovým zatížením postihnou národ na generace dopředu.

V režimu Salazarově je zdůrazněn význam státního rozpočtu jako zrcadla, v němž se obrazí míra sociální spravedlnosti, hospodárnosti a i počestnosti ve spravování hmotných prostředků v zemi. Příznačná je tato podrobnost: Za Salazara byla provedena od základu zjednodušovací reorganisace státního účtování (také v koloniích) s odůvodněním - aby i laik mohl číslice o hospodaření veřejné ruky sledovati a ověřiti si je. To si ovšem může dovolit režim, jenž vítá prvek věcné kritiky.

Parlamentarismus. Skutečnost, že Salazar neutlumuje kritický zájem veřejnosti, nýbrž že hledí z ní učinit oprávce případných výstřelků veřejné ruky, vede nás také k pochopení, proč po žalostném krachu parlamentarismu ve starém Portugalsku Salazar i v nové ústavě parlament ponechává. Parlament proti dřívějšku omezený, ale přece dostatečně významný, aby měl vliv na veřejné věci. Je to další doklad nesnadno postižitelného Salazarova umění jak vládnouti pevně a jemně. Par-lament sám o sobě mohl by se kdykoli zvrhnout v anarchii a v obchodování určované zájmy dne bez zřetele k národním zájmům politicky významnějším. Absolutistická vláda sama mohla by znamenati druhý exces: jednostranné sle-dování poslání daného tradicí, nějakým mythem případně myšlenkou jedince bez zřetele k potřebám živého národa. Ve způsobu, jak vytvořit vazbu státního zřízení tak, aby různé organismy navzájem se vyvažovaly a automaticky se uplatňovaly korigujícím způsobem, je také jeden z prvků Salazarova zdaru.

Ing. Karel Urban, 27.dubna 1940

Pro NSJ připravil L. Malý