Otec národa – František Palacký
„Svoji k svému, ale vždy dle pravdy“

Jistě se sluší, na stránkách Národního sjednocení, vzpomenout na velkou postavu našeho národa – Františka Palackého, na kterého se naše strana – Národní sjednocení odvolává. Popisovat celý život tohoto velkého Čecha je nad rámec tohoto článku a navíc, pro mnohé z Vás by to bylo i jakési „nošení dříví do lesa“.

Tato úvaha má ale ještě mimo uvedený důvod, důvod další a myslím, že hlavní. Pohled a zamyšlení nad Františkem Palackým nás má duchovně posílit a obnovit v našem snažení po prospěchu národa. Právě dnes toho potřebujeme obzvláště, protože útoky na náš národ a naši státnost nabývají na intenzitě. Spěch do náruče Evropské unie je něčím mnohem horším, než byl „dům rakousko – uherský“, v kterém žil a působil Palacký.

Boj, který vedl více než padesát let, byl bojem ne meče, ale ducha, byl bojem buditele, který polozapomenutý národ navracel do podvědomí sebe sama, vyzbrojil jej vírou a novou nadějí a konečně dopomohl k nové plnosti života národního. Jeho hlavní zbraní v tomto boji byla „zbraň“ nad jiné mocná – české dějiny, dějiny vlastního národa. Palacký jim bez nadsázky zasvětil celý svůj život a v díle, které se sluší nazvat klasickým ukázal a popsal svému národu po prvé jeho osudy od počátku až po nástup Habsburků na český trůn. Toto dílo ukázalo lidu, že jeho místo patří mezi čestná místa těch národů, které se obzvláště zapsaly do evropských (v mnoha ohledech světových) a kulturních dějin lidstva.

Palacký zdůrazňoval dějinné a kulturní zásluhy svého národa, očistil jeho paměť od nepravdivých a lživých výkladů a legitimoval právo národa na rovnoprávnost a svobodu proti útisku. Velkým jeho kladem je, že se nepokoušel o lacinější cesty, kterými mohla v jeho době být otázka náboženská, třídní, nebo laciný liberalismus. Přesto v jeho díle zaznívá právem hrdost nad obdobím husitství, ale nesnižuje se k útokům na Katolickou Církev.

Jak pohlížet na jeho prorakouské snahy o modernizaci monarchie? I když s láskou líčí bývalou českou samostatnost, pokouší se smířit myšlenku českou s myšlenkou rakouskou, ovšem takovou, která by dopřála svobody národům v ní shromážděným. A právě díky myšlence prospěchu národnímu později poznal, dnes bychom řekli, tudy cesta nevede.

Každý historik je svým způsobem prorok, v tom dobrém slova smyslu. Jedním z cílů studia historie také je, nás vyzbrojit zkušenostmi svých předků pro naši budoucnost. Jako pravdivý prorok (prognostik) se ukázal Palacký ve svém tušení světového konfliktu, v němž budou Němci svými nepřáteli na východě a západě přemoženi. Tato slova pronesl právě čtyřicet let od počátku první světové války. Zde můžeme vidět, že naše samostatnost byla dovršením zápasu, který započala generace Palackého. Naskýtá se otázka, zda jako národ jsme důstojnými pokračovateli Palackého, jehož úsilí své bohaté ovoce přineslo. Přinese také naše snažení kýžené ovoce?

Je smutné, že někdy býval Palacký a katolíci stavěni proti sobě. Jaký vztah měl Palacký ke katolictví? Známými jsou jeho slova : „Já pak jsem přesvědčen, že Církev jak křesťanská vůbec všude, tak i zvláště katolická v Čechách způsobila po celý čas bytu svého nepoměrně více dobrého, nežli zlého.“ • „Každý sprostě věřící katolík, který jinověrce zeloticky nezatracuje, mnohem milejší mi jest, nežli vysoce učený bezvěrec, jenž domýšlí se, že nedorozumem svým dovede obořiti a zase postaviti celé světy, Boha z nich ovšem vyloučiv.“

Jeho názor na komunismus, je také více než trefný, no posuďte sami : „Komunismus, by dovedl člověka už v jedné generaci do stavu zhovadilosti.“

Ted bych se chtěl zamyslet nad myšlenkou českého nacionalismu, kterou Palacký celým svým životem prosazoval a živil. Má ještě dnes nacionalismus v naší zemi své oprávněné místo? Nezklamal jako idea? Není v rozporu s listinou základních lidských práv a svobod? Dnešní intelektuálové na nacionalismus v lepším případě pohlížejí skrze prsty, spíše jej ale přímo zatracují. Možná, že jste i Vy před časem viděli v televizi diskusní pořad, ve kterém historik Vladimír Nálevka označil ideu nacionalismu za jeden z prvků nacistického hnutí. Jaký to posun od historiků Palackého, Golla, Pekaře a dalších, kterým o národ vpravdě šlo, k historikům marxistickým a těm dnešních dnů, kteří by asi nejraději označili vlastenectví a nacionalismus za zločin. Jsem přesvědčen o tom, že obrana nacionalismu je povinností vůči těm, kteří národ křísili ze zapomnění, tedy zvláště vůči Františku Palackému. Přitom idea nacionalismu je ideou nejryzejší humanity, ideou lásky k národu. Tato láska si nepřeje nic jiného, než dobro a pokrok celku. Je třeba odlišit, ale je hlavně třeba chtít odlišit nacionalismus od nenávisti! Pokud toto rozlišení provedeme, nezbývá než uznat : nacionalismus měl, má a musí mít své nezadatelné místo v našem národě.

Na závěr nechme zaznít krásným slovům Františka Palackého, která napsal ve svém dopise do Frankfurtu. Myslím, že je možné právem je považovat za jakési vyznání Otce národa : „Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malá sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající.“

Ladislav Svoboda