ANTONIO OLIVEIRA SALAZAR – tvůrce dnešního Portugalska I.

Autorem článku je Ing. Karel Urban a byl publikován 27. dubna 1940, v den 14. výročí povstání portugalské armády proti zednářské vládě. Článek má dvě části, druhou uvedeme později.
Vzestup malého Portugalska v posledním desetiletí, stupňující se rozmach jeho sil duchovních i hospodářských, obrátil již před léty k této zemi pozornost světa. Studovaly se poměry, hledaly zdroje a podmínky této mohutné národní renesance. - Jistoty dosaženo v tom, že za svou obrodu vděčí Portugalsko nynějšímu svému ministerskému předsedovi, A. O. Salazarovi, Jeho jméno jde světem, vábíc životopisce a vykladače. Mnozí očekávají, že z případu portugalského odvodí nějaký hotový recept politický, nějaký kvantitativní vzorec finančních opatření, kdekoli napodobitelný. Ale působení Salazarovo na národní celek je příliš mnohostranné, vychází jasně z kořenů tradice i poměrů národních a přimyká se evolučně k evropské civilisaci, než aby se dalo vystihnouti nějakým krátkým omračujícím heslem. Pro novinářské podání je tudíž Salazarův vzor poněkud nevděčný. Často tedy o jméně Salazarově čteme, co vskutku chce, jaké má cíle a jak je uskutečněno, o tom jsou zmínky velmi skrovné.

Pro stručnou informaci otištěna jsou níže některá místa z článku, uveřejněného své doby v časopisu “Tank”. Dle možnosti budou další informace o Portugalsku následovati.

Národní portugalská revoluce v roku 1926 byla zakončením dlouholetého úsilí po zavedení pořádku. Byl to zápas nemocného, který se brání pomalu účinkujícímu jedu, aby jej na konec zvrátil.

Již r. 1906 objevuji se snahy portugalských vlastenců zachránit Portugalsko a vymanit je z rukou socialistických debatérů. K tomu cíli svěřuje král výkonnou moc tehdejšímu předsedovi vlády Joäo Franco. - Odpovědí zednářských loží je zavraždění krále a dědičného prince.

V roce 1917 chápe se osvoboditelského díla president republiky Sidonio Paës. Stal se tak populárním, že i on byl zavražděn.

Roku 1919 ztroskotává pokus o vojenský převrat.

Roku 1925 vyšel nový pokus z armády; také se nezdařil.

Historickým dnem začátku obnovy stal se 27. květen 1926. Tehdy vydal africký hrdina maršál Gomez da Costa provolání .k portugalskému národu v městě Braga, jež strhlo celý portugalský národ. Režim se zhroutil prvním nárazem. Vlády ujalo se tříčlenné direktorium, v němž byli dva vojáci - maršál da Costa a generál Carmona. Ale upřímná vůle a vlastenectví těchto vojáků nestačily, jakmile před nimi vyvstaly těžké úkoly výstavby a hospodářské organisace. Bylo štěstím země, že vydala ze sebe muže, hodné dějinné chvíle. Takovým byl generál Carmona, voják, jenž dovedl provésti převrat, ale který loyálně pochopil, že pro další úkoly musí přijíti někdo jiný. Carmona objevil a povolal do vlády Salazara, dnešního ministerského předsedu.

Salazar přišel do vlády jako ministr financí ve zlé chvílí. Portugalsko ocitlo se ve finanční tísni. Hledalo půjčku u Společností národů. Ta byla ochotna půjčku poskytnout, ale s podmínkou ponižující kontroly nad portugalským hos-podářstvím. Vláda národní obnovy nemohla s tím souhlasiti. Salazar, žádán v té době, aby převzal ministerstvo financí, stanovil si tuto podmínku: “žádné jiné ministerstvo ani žádná veřejná instituce neučiní výdaje, jež by nebyly schváleny ministrem financí.” - Byla to skutečná finanční diktatura; Carmona souhlasil a Salazar tedy křeslo přijal. Prvním jeho činem jako ministra tyl telegram do Ženevy, jímž zrušil jednání o půjčku.

Dnes je Portugalsko jedinou zemí v Evropě, která jíž po řadu let (od r. 1928) uzavírá státní rozpočet přebytkem. Je to jediná země v Evropě, jejíž zadlužení trvale klesá.

Takový hospodářský stav je něčím zcela mimořádným. Je však jen jednou stránkou obrody celkové; je důsledkem přerodu mravního a duchovního. Ta skutečnost je vlastně na portugalském vzoru nejcennější. K jejímu vysvětlení je však třeba seznati blíže kdo to je Salazar a jaké jsou základy a směrnice jeho obnovitelského díla.

Antonio Oliveira Salazar nepřišel ani z armády ani z politiky. Nezískal moci ani převratem ani ji jinak nevyhledával. Do vlády byl přiveden takměř proti své vůli.

Narozen roku 1889 jako syn zemědělce v horském kraji, vyšel Salazar z prostředí, kde byl zakořeněný cti vlastenecký a živá náboženská víra, smysl pro tradicí a pro autoritu. Ve dvanácti letech věku vstupuje do semináře ve Viseu; výchova, jíž se mu tam dostalo, zanechala v něm stopy na celý život; vedle vrozeného smyslu praktického a hospodářského roznítila v něm pochopení pro myšlení abstraktní. Salazar nestal se knězem; další jeho životní směr určila záliba pro vědy právní a hospodářské. Ve dvaceti sedmi letech stal se profesorem národního hospodářství a finanční vědy. V tomto odboru stal se uznávanou autoritou. Známy jsou jeho habilitační práce o zlatém ažiu a o obilí, z nichž vedle stránky čistě odborné je ceněna i vzácná logika a soustavnost. Salazar je vědec; chladný, věcný, nevášnivý.

Každý by čekal, že tento národohospodář, povolaný od katedry k odpovědnému křeslu ministra financí, bude hledět uplatnit prvky obrody především v oboru, který jest mu nejbližší - to jest opatřeními rázu finančního a hospodářského.

Avšak Salazar pochopil - a v tom je jeho velikost - že hlavní cesta národní obnovy je především v životě mravním. Dovedl dáti do pořádku portugalské finance s úspěchem, jenž nemá obdoby. Ale v první řadě převychovává celý portugalský národ - a to metodami naprosto původními. Jeho jméno bývá někdy vyslovováno současně se jmény Mussolini a Hitler - neprávem; s Itálií a Německem je obdoba potud, jimiž Salazar pracuje, jsou jiné. Salazar nekopíroval. Seznal, že pro malé země jsou totalitní pojetí těžko uskutečnitelná.

Odhadl střízlivě možnosti svého národa a přihlédl k jeho zvláštním potřebám, k jeho specifickým vlastnostem, k jeho určení danému dějinami i geografickou situací.

Salazar není diktátor. Jeho autorita - jež je ohromná - je po výtce autoritou mravní. Jsa přesvědčený katolík a vycházeje z křesťanské tradice v zemi, klade důraz na autoritu křesťanskou. A autoritu státu posílil neobyčejně tím - což jen zdánlivě zní paradoxně - že pokud možno omezil zásahy státu do hospo-dářského života. Salazar je proti postátňování. Soulad úkolů státu se svobodou jednotlivce uskutečňuje v rámci stavovského zřízení, jež opět vyrůstá z vlastních potřeb a poměrů portugalské země a přimyká se k jeho tradičním formám a zvyklostem. Ve svém pojetí stavovského zřízení přiklání se Salazar - pokud jde o teorii - k myslitelům: Lev XIII, Maurras, La Tour du Pin.

Jedním z mocných prostředků národní obrody bylo Salazarovi probuzení vědomí slavné portugalské minulosti. Jestliže některý národ se má obroditi po dlouhém úpadku, musí nezbytně pohlédnout zpět k těm obdobím svých dějin, jež byly nejslavnější. Z těch příkladů pak čerpá naději: “Čím byl jsem dříve, tím mohu se státi opět.”

Portugalsko je zemí proměn a rozdílů. V jeho dějinách jsou doby vrcholného vzepětí vystřídány nejhlubším úpadkem. Znalec Portugalska, švýcarský Francouz Gonzague de Reynold, z jehož díla “Portugal” jsou čerpána data pro tento článek, ukazuje ve svém rozboru národní duše portugalské na některé rysy, jež českému čtenáři připadají nějak povědomě. Jsou to rysy ne nepodobné charakteru českému: velká přístupnost cizímu vlivu, nevytrvalost, deprese po mocném vzplanutí. Ale ve srovnání s námi má přece jen Portugalsko lepšího genia. V osudových chvílích zachraňuje portugalský národ to určité plus, které má ve svém heroismu. Gonzague de Reynold naráží na to v téměř básnickém obrazu, když mluví o zeměpisné situaci Portugalska: “Portugalsko je malá země s těsností a prostředností, jež jsou údělem malých zemí; má však před sebou ohromný obzor, jenž ji nutí, aby opouštěla své rozměry a vydávala se do světa. Je to oceán, jeho volání, tesknice dalekých zemí.”

Na volání oceánu odpověděl portugalský národ činem v 15. století. Je to slavná doba objevných cest za Jindřicha Mořeplavce. Byl to vrchol portugalských dějin a současně jeden z největších výbojů evropské kultury vůbec. Při tom nešlo snad o nahodilé činy smělých dobrodruhů, byl to výsledek houževnaté přípravy a školení celého národa.

A k této době, opěvané Camoënsem, především se obrátila Salazarova mysl. Finančník dovedl se vzácnou intuicí roznítit portugalský národ tím, že mu postavil před oči obraz jeho největšího rozmachu.

Salazar dal Portugalsku novou ústavu a stavovské zřízení. Je příznačné pro jeho kritičnost, že tuto ústavu - svoje dílo - nepovažuje za něco nezměnitelného. Článek 133 nové ústavy nařizuje její revisi každých deset tet; ta lhůta může býti zkrácena na pět let, jestliže se pro to vysloví dvě třetiny národního shro-máždění. Porovnejme s tímto Salazarovým smyslem pro vývoj neomylnickou umíněnost náčelníků některých jiných států.

V čele portugalského státu je president (t. č. generál Carmona) volený na sedm let lidovým hlasováním, nikoli národním shromážděním. President jmenuje ministerského předsedu, ministry, stanoví datum voleb. Může svolávati mimořádné schůze Národního shromáždění, může jeho zasedání též odročovati. Má právo veta vůči navrhovanému zákonu. Sám volen přímo národem, nezávisí na parlamentu, je s to účinně klásti meze výstřelkům a zneužití parlamentarismu.

Národní shromáždění skládá se z 90 poslanců. Jsou volení na 4 roky přímým všeobecným hlasovacím právem. Jsou kandidáty jediné politické strany - Union nationale. Voliči mají však právo škrtati jména kandidátů.

Stavovským řádem uskutečňuje Salazar harmonií živého národa s právním státem.

V čele stavovské soustavy portugalské je státní podtajemník korporací; je přičleněn ministerskému předsednictvu. Jeho výkonným orgánem je Národní ústav práce a sociální péče.

O zabezpečení souladu veřejné činnosti v oblastí stavovské pečuje Rada stavovská. V ní zasedají: ministerský předseda (jenž jí předsedá), ministři práce, veřejných prací, obchodu, zemědělství, státní podtajemník korporací, dva profesoři korporačního práva z universit v Lisabonně a v Coimbre. Ostatní ministři účastní se pokud projednávané věcí patří do jejich resortu.

Kostru stavovské soustavy představuje pět typů sdružování:

1. Sdružení zaměstnavatelů (gremios).

2. Národní syndikáty jako sdružení zaměstnanců.

3. Zemědělské korporace. - Jsou velmi významné vzhledem k rolnickému charakteru portugalského hospodářství. Nejsou tak diferencovány jako gremios nebo syndikáty podle oborů povolání. Mají ráz místní a rodinný. Jich ohnisky jsou tak zvané “lidové domy”, jichž zřízení je předpokládáno pro každou zemědělskou obec. Jsou v nich sdružení všichni ti kdo se živí zemědělstvím, bez ohledu na to, zda jde o vlastníky půdy nebo námezdné dělníky zemědělské. Opírají se o rodinu. Pouze hlavy rodin mají právo hlasování na valných shromážděních; stane-li se však hlavou rodiny žena (vdova) vstupuje i ona jako plnoprávný člen do “lidového domu”.

4. Tak zvané “řády” sdružuji příslušníky svobodných povolání. Existují řády lékařů, advokátů, inženýrů se sídlem v Lisabonně.

5. Poslední forma sdružování je vyhrazena těm oborům lidské činnosti, jež směřuje je zdokonalení duchovnímu a rozumovému, jsoucímu s to pozvednouti duchovní úroveň národa.

Vertikální organisace probíhá následovně:

Jestliže základnou jsou sdružení zaměstnavatelů a zaměstnanců (gremios a syndikáty), pak na druhém stupni sdružuje se prvek zaměstnavatelský se zaměstnaneckým ve federace podle hlavních výrobních odvětví v zemí; tyto federace či svazy sdružují se posléze ve vlastní stavy (třetí stupeň).

Ústředním nadřazeným orgánem je stavovská komora, jež je institucí státní. Ona je místem, kde se potkává politická moc přímo se zájmy a životem stavů. Komora se skládá z těchto dvacetičtyř sekcí:

chov dobytka, pěstování obilí, vinařství,

lesnictví,

jiné obory zemědělské,

rybolov a průmysl konserv,

doly, lomy,

průmysl chemický,

průmysl textilní,

elektrárenství,

stavební průmysl,

doprava,

grafická umění a tisk,

pojišťovnictví a úvěr,

obchod,

turistika,

zájmy duchovní a morální,

vědy a umění,

politika a správa,

národní obrana,

spravedlnost,

veřejné práce a komunikace,

koloniální politika a kolon. hospodářství,

samospráva,

finance.

To je hrubý nárys systému, kostra, jež nese známky účelné organisace, ale jež sama o sobě bezpochyby by nebyla samospasitelná. Co rozhoduje, je duch, kterým Salazar národní a státní život naplňuje.

Vtažen do politiky takřka proti své vůli, vzal na sebe Salazar kříž státnických útrap jako národní povinnost. A hned na počátku shledal, že převýchova národa (národa zaostalého kulturně - 60% analfabetů, i fysicky, nechuť k těles-ným cvičením, rasové porušení, nemoci) vyžaduje podnětnost se strany veřejné ruky, velké posíleni její autority. Podnikl vše, aby tuto autoritu pozvedl a upevnil nejen mocensky, ale i morálně - aby stoupla vážnost státu.

Jsou systémy, jež posílivše ohromně státní moc, ocitnou s na začarované cestě, jež je nutí k dalšímu stupňování úkolů i dozorčí služby státu, což vede k tak stupňovanému útlaku, že pro imaginární a i sporné hodnoty politické hyne člověk.

Salazar poznal nebezpečí a pohromy této jednostrannosti. Není demagogem, jenž by operoval hesly příliš jednoduchými a proto nepravdivými. Pravil na příklad v jednom ze svých projevů:

V krisi autority, kterou stát prochází, je nutno dáti mu sílu i vážnost, aby mohl udržeti onen pořádek, bez něhož žádné společenství nemůže trvati a vyvíjeti se; organisovati úkoly a úkony státu tak, aby se vykonávaly hladce bez rušivostí; nepotlačovati svobodnou expansi lidí činu, jež se rozvíjí v rámci státu a v souladu s okolím; definovati práva jednotlivců a skupin, vytýčiti je a hájiti tak, aby stát nemohl jich nedbati, ani ostatní občané napadati - toť svoboda.”

Jiný projev Salazarův:

“Lidský život má mnohostranné požadavky a je třeba přáti si, aby jích měl stále více. Avšak na vzestupné dráze množících se a vzrůstajících potřeb a statků nesmíme zapomenouti, že pokrok není v tom, jestliže lidský život je bohatší, nýbrž když je kultivovanější, vznešenější ve svém plameni vnitřním a vyza-řování vnějším, Je v zájmu civilisace - pokud jde o celek, aby tu byla výroba věcí skutečně užitečných a krásných a zevšeobecnění jich užívání. Avšak hledisko výlučně užitkové znamenalo by ochuzení sociálního života a nebylo by důstojné člověka.”

Opět jindy řekl Salazar:

“Obnova duchovní je ještě důležitější než rekonstrukce hospodářská. V novém Portugalsku nepochybuje se o Bohu. Vlast a její slavná historie, rodina a její povznesení, čest práce a vykonaného úkolu, to jsou hodnoty, o kterých se u nás diskuse nevede. Náboženství a pravda jsou pro nás nezbytnostmi sociálními. Moc státu se zastavuje na hranicích, jež vytyčuje zákon mravní. Neupadneme do omylu, že bychom zbožnili moc, nebo bohatství, nebo techniku pro ně samy.”

= pokračování =